21 Dublin 2018 | gorilkovi.com

Dublin 2018

Tenhle článek píšu s dost velkým zpožděním, je to už skoro 6 týdnů, co jsem letos tuto ZOO navštívila. Zápis jsem odkládala z důvodu, který je hodně smutný a do psaní se mi proto ani teď moc nechce...

Dublinská gorilí skupina je po roce zase jiná než vloni. Za tu dobu, co do téhle ZOO jezdím - od roku 2012, se ještě nesešly dva roky po sobě beze změn. Některé byly skvělé - to když se narodily mláďata nebo přišly nové posily jako Kafi, Vana a Tebogo. Další změny byly z hlediska fungování skupiny nutné a tak odešli do klučičí skupiny Alf a Evindi a vloni byla přemístěna i Mayani, což prospělo hlavně Vaně a Tebogovi.

Ale nejhorší změny byly ty, které souvisely s úmrtím. Zemřel všemi milovaný silverback Harry, což pro skupinu znamenalo největší ztrátu a dodnes se ho nepodařilo nahradit. Po něm zemřel i jeho v té době nejmladší syn Kituba, kterému bylo teprve pět let. O těchto smutných událostech, i o tom, jak hlavně Harryho odchod prožívala celá skupina, jsem psala v předchozích článcích. Ale bohužel tím ty smutné změny neskončily a v letošním roce pokračují. Ještě vloni se návštěvníci radovali z úžasné dvojky, Leny a jejího syna Kitoka, Harryho potomka, který se narodil 16.7.2016, tedy až po Harryho smrti a jako poslední v sobě nesl jeho geny. Letos jsme už neviděli ani jednoho. Malinký Kitoko umřel vloni v listopadu, nebyl mu ještě ani rok a půl, a Lena zemřela letos v srpnu. V době, kdy jsme tam byli my, byla ještě naživu, ale už jí nebylo dobře a tak byla zavřená v zázemí a neviděli jsme ji. Krátce na to, 10. srpna, zemřela ve věku 35 let.

Tohle byl ten důvod, proč jsem nechtěla psát článek dřív. Respektovala jsem žádost, že dokud nevyjde oficiální informace, nebudu o tom psát a nebudu ani jmenovat ošetřovatele, od kterého jsem se to dozvěděla. Je mi z toho všeho neuvěřitelně smutno a vůbec si neumím představit, jak strašné to musí být pro všechny ošetřovatele goril. Na Kitoka jsem se už vůbec netroufla zeptat, jen vím, že umřel po krátké nemoci, stejně jako předtím Kituba.

Všechny tyhle ztráty se určitě musely podepsat na psychice celé skupiny a tak jsem moc ráda, že dostali nějaký nový impuls do života v podobě jejich nového budoucího silverbacka, který k nim dorazil v dubnu. Jeho jméno je Bangui a do Dublinu přicestoval z Francie. Je mu 9 let a zatím ještě není stříbrně zabarvený, ale do skupiny dobře zapadl. Je to i tím, že ve svém mladém věku je spolu s Kafi nejstarším členem rodiny.

Ve skupině jsou nyní tedy spolu s ním další čtyři gorily: Stromolezkyně Kafi (9 let), Kambiri (7 let), Vana (6 let) a Tebogo (6 let). Bangui si ze všech nejvíc padl do oka s Kambiri. Prý mezi nimi okamžitě zapracovala chemie a Kambiri byla i první, se kterou se Bangui pářil. Od té doby už s pářením vystřídal všechny samičky, ale Kambiri je pro něj pořád číslo 1 a je pravda, že u rozhozu jídla si přišli pro zeleninu jen tihle dva. Bylo dost horko a tak ostatní se ani nenamáhali a radši se drželi ve stínu. Jediný, kdo ještě projevil zájem, byl Tebogo, ale Bangui ho trochu prohnal.

Ošetřovatel říkal, že Tebogo je velmi chytrý, ví, že s Banguiem nesmí soupeřit a proto se mu klidí z cesty a jídlo si vždy odnese někam stranou, aby ho neprovokoval. Přišlo mi ale Teboga trochu líto. Vloni trávil veškerý čas se svojí největší kamarádkou Vanou, letos byl hlavně sám. Tohle je ale pouze a jenom můj dojem z toho, co jsem viděla zrovna v ten den a je možné, že druhý den bylo všechno úplně jinak.

Vana se teď držela spíš v holčičím kolektivu spolu s Kafi a Kambiri. A taky prý ráda s Kafi lozí po stromech, což byl vlastně první obrázek goril, který jsme ten den viděli (na fotce dole jsou obě, Vana je výš, bohužel skoro bez hlavy, protože v reálu proti slunci jsem ji neviděla vůbec. Pod ní se na větev nahahuje Kafi). Je pohodová, hravá, hodně společenská, kamarádská a oblíbená. Miluje módu, i když zrovna model vypadá jako pytel a taky ráda tančí, jak ukazuje video dole.

A teď pár střípků z toho, co jsme se tam dozvěděli.

Ještě se vrátím k Banguiovi - byl skupině představován postupně, hlavně kvůli Vaně a Tebogovi, kteří ještě na skupinu nebyli tak úplně zvyklí. Sice už tam byli nějakou dobu, ale když ještě byla ve skupině Mayani, docela jim ubližovala a proto byli ti dva většinou uvnitř. Ven šli až poté, co naopak Mayani byla zavřená uvnitř. Když byla Mayani přesunuta do Antverp, Vana a Tebogo dostali větší volnost, ale ošetřovatelé je nechtěli tak brzy zase nově stresovat příchodem Banguie a tak to šlo všechno pomaleji. Ale jak už jsem psala, nyní jsou spolu všichni v pohodě.

Vtipné bylo, jak při popisu budoucí Banguiovy změny barvy z černé na stříbrnou ošetřovatel použil termín "George Clooney effect". Akorát že Bangui bude prý určitě svalnatější než je George ;o)

Společnost mangabejů není gorilám moc příjemná, i proto, že jsou o dost rychlejší než gorily a drze jim kradou jídlo. Ale podobně by to bylo i v přírodních podmínkách a to byl jeden z důvodů, proč mangabeje ke gorilám dali.

Potok, který obtéká kolem gorilího ostrova, je bezpečný, přestože gorily neumí plavat, protože jejich kosti a svaly jsou moc těžké. Potok je proto z jejich strany velmi mělký a prohlubuje se směrem k druhé straně, aby se nedalo utéct.

Ve svém jídelníčku mají převážně zeleninu. Milují brokolici, brambory, pórek, mrkev, salát, zelí, rajčata, papriku, celer, fenykl, čekanku. Pouze někdy dostanou pro zpestření trochu ovoce, ale nemívají to často, protože potom trpí průjmem. A tak dostanou třeba dva banány mezi šest goril. Teď už vlastně pět - tehdy tam ještě byla Lena.

Režim mají celkem volný - venku jsou podle toho, jak sami chtějí, ale většinou k večeru se už scházejí domů pod střechu. Pouze v době velkých veder nocovali všichni venku.

Po stromech leze hlavně Kafi a Vana a z dálky to vypadá dost neuvěřitelně, do jakých výšek se dostanou.

Gorily jsou velmi mírumilovné a tak jsou u nich v bezpečí i kačenky, které se tam volně procházejí. Což by prý u sousedních šimpanzů dopadlo úplně jinak.

Všechno ostatní jsem už určitě sepsala i v minulých článcích, ale teď ve mně stejně ze všeho nejvíc setrvává smutek z dalších úmrtí, Leny a Kitoka, zvlášť u toho malého drobečka mi to přijde strašně nefér. Uvidíme, co bude příští rok a jestli se tam vůbec dostaneme. Ale pevně doufám, že smutek a neštěstí si dublinská ZOO vybrala na dlouhé roky dopředu.