13. prosince 2013

Tentokrát jsem do Prahy jela vlastně s jediným přáním. Ať mezi ostatníma Gorilkovýma najdu Bikirku. A to přání se mi splnilo, Bikirka při našem příchodu ležele pohodlně rozvalená v hnízdečku a udělala mi tím velikánskou radost. A radost z toho měl i Kiburek, který prý tetu prvně trochu zmučil, ale pak se k ní moc krásně tulil.

Ještě v Jihlavě na autobusáku jsem si koupila nový přírůstek do mojí plyšácké sbírky. Není to sice gorilka, ale stejně jsem tomu neodolala. Když jsem si to v obchodě prohlížela a marně hledala cenu, přišla za mnou vietnamská prodavačka a zeptala se - "Chceš to?" A tak jsem se zeptala, kolik to stojí a doufala, že to nebude moc. Prodavačka přehrabala celou hromadu hraček, aby našla něco podobného s cenou a už jsem se obávala, že odejdu s prázdnou, protože by mi ujel autobus, ale nakonec to vzdala, koukla se na plyšáka a řekla mi - "Pro tebe za stopade". No a tak byl ten úžasnej gibonek můj za stopade :o)

A dobře jsem udělala, že jsem si ho vzala, protože když jsem ho hned po příchodu ukázela Nurískovi, přiběhl k němu a dlouho si ho prohlížel, dokonce se mu pokusil i vlepit pusinku. Byl naprosto kouzelný a kdyby se za celý den už nic dalšího neudálo, byla bych spokojená.

Kiburek byl prvně jak urvaný z řetězu, lítal po pavilonu, prohnal Kijivu, prokotrmelcoval si celou trasu od zadního okna k prvnímu, ale pak se uklidnil a přišel se taky podívat, co to tam Nuru vlastně má. A našel tam u země nějaký moc dobrý místečko, který pak dlouho a důkladně olizoval.

Kambuška ležela dlouho u okna a po očku se dívala po klucích, co vyvádějí. Pokaždé aspoň jeden z nich na chvilku skončil v její náruči a tak byla spokojená. Pak si za ní přišla lehnout i Kijivu a nakonec se dole usalašila i Shinda. Bylo vidět, jak jsou všichni v pohodě a spokojení, že už je zase všechno při starém.

Richard nebyl moc vidět, ráno se prošel pavilonem a pak si šel lehnout na palandu, kde si vychutnával odpočinek a evidentně byl rád, že už ho netíží starosti o Bikiru. Ta vystavovala svoje oholené bříško a vypadala, jako kdyby si oblíkla nevyžehlenou halenku.

Nuru byl potom dlouhou dobu usazený u Kambušky a krásně něžně upravoval Kibískovi něco na obličeji. A pak bylo ospalo. Zívnul si Kibi a k odpočinku se chystal i Nuru.

Potom se už blížil čas oběda a měla jsem velkou radost, že si pro kouličku došla i Bikirka. Richard sice prvně naznačil, že by ji jako trošku prohnal, ale byl to opravdu jen náznak a za chvilku už spořádaně baštil u své mříže. A pak už se zase siestovalo. Kiburek si nasedl do autíčka, že by se třeba trochu projel, ale sedl si tam obráceně a autíčko se ne a ne rozjet.

Byl to nádherný den u Gorilkových jako vždycky, okořeněný datumem Mojčiných narozenin a návratem Bikirky a velký zážitek jsem měla i z kontaktu s Nurískem u skla.

Prosinec 2013