18. května 2010

Ááááách.... Zakázala jsem si nějak moc se rozněžňovat, ale když ono je to gorilí miminko tak nádherný, úžasný, okouzlující. Já jsem se do něj snad zamilovala, protože od včerejška jen těžko myslím na něco jinýho. Na kolenou mi leží Kubík a já ho hladím s přiblblým úsměvem a nepřítomným výrazem. To si chudák teda nezaslouží.

Do Prahy jsem tentokrát vyrazila jen na skok a odpoledne a doufala jsem, že mi štěstí bude přát a já

a) předně uvidím zblízka gorilátko

b) v ZOO nebude moc lidí.

Áčko se mi splnilo a i to béčko bylo celkem v pohodě. Lidi chodili spíš tak návalově a zase odcházeli a navíc vylezlo i sluníčko a gorilkovi vyrazili ven, takže to všechno bylo super.

Kijivu s prckem navíc trávila docela hodně času u skel a tak jsem si skoro oči vykoukala. Viděla jsem ho na spoustě fotek, na kamerkách i na videích, ale nic z toho se nedá přirovnat k tomu osobnímu prožitku, když na gorilátko koukám ze vzdálenosti 1 metru. Kiji se zdála být docela potěšená zájmem lidí, několikrát mrkla směrem k nám a vsadila bych se, že si říkala - to teda čumíte, co? Na to vy se jen tak nezmůžete :o)

Jedna věc byla úplně odlišná od jiných návštěv. Uvědomila jsem si, že jsem vlastně skoro vůbec neviděla pohromadě Mojku s Kambou. Její místo úspěšně zabral Tatu. Kamba ho vozila venku na zádech, trávili spolu hodně času na dřevěné vyhlídce, kde se Tatu předváděl jako velký goriláček a snad poprvé jsem ho slyšela tak hlasitě tleskat, uvnitř se zase s Kambou mazlil on a mlíčko od Kamby patřilo taky jemu.

Chudák Mojka se mi zdála docela opuštěná a bylo mi jí líto. Až pak později, zase už uvnitř, se k ní Tatu přidal a předvedli svoje mazlobitky. Jinak se ale Mojka dost držela blízko mamky a miminka. Doufala jsem, že si ho třeba vezme na chvilku zase ona, ale takové štěstí jsem neměla.

Moc jsem tentokrát neviděla v akci Richarda, dvakrát přišel za Kambou a pročistil jí ouška, trochu si pohrál s Tatunkem, ale jinak spíš ležel na palandě a ani ven se mu moc nechtělo.

No a Shinda se cpala a cpala a cpala a když se necpala, tak recyklovala a recyklovala a recyklovala :o) Ale taky si šla sednout za dětma a přidala se k jejich dovádění, takže za chvilku dřevitka lítala vzduchem a užívali si to všichni. Gorilky i my za sklem.

Takže shrnuto - u Gorilků bylo nádherně jako vždycky a teď ještě o malou miminčí kapičku krásněji. Koupila jsem si plakát a pohled a magnetku a odcházela jsem šťastná jako při výhře v loterii.

Miminko Kiburi

Květen 2010

Tatu a Kamba v příběhu Recyklátek