23. ledna 2010

Byla to moje jubilejní, 20. návštěva Gorilkových a když jsem dopředu rezervovala jízdenky na autobus, ještě jsem nevěděla, že neuvidím jenom šest gorilek jako vždycky, ale vlastně už šest a kousek a že se o nové gorilí miminko opět postará naše Kijivu.

Když jsme ráno vyšli z domu, byla taková zima, až se mi rozlepovaly dírky v nose, ale do Prahy jsme dorazili i po neslavně slavné D1 bez problémů, v ZOO jsem na ledu slítla jenom jednou a pak už jsme konečně byli s naší milou rodinkou.

Můj první pohled zalítl právě ke Kijivu a k jejímu bříšku, ale přiznám se, že kdybych tu novinu nevěděla, asi bych si žádné změny ani nevšimla. Kiji hodně ležela a odpočívala, ale jinak se mi zdála stejná jako vždycky. A možná byla i trochu klidnější a když ji Moja zasypala dřevitkou, tak nad tím jen mávla rukou :o)

V pavilonu nebylo moc lidí, ale občas se to tam přece jenom docela zaplnilo a to hlavně ruskými návštěvníky. Neříkám to ráda a trochu se za to stydím, ale už jsem na ně docela alergická, hlavně proto, že vůbec nerespektují žádná pravidla, jsou hluční, fotí s bleskem a když je někdo napomene, jen se usmívají jako idioti a dál si dělají, co chtějí.

Moja a Tatu byli skvěle naloženi a tak bylo na co se koukat. Nejdřív se pošťuchovali v tmavým koutku na tátově posteli a poctivě se střídali ve vedení. Chvilku byla na posteli Mojka a Tatu na ni dorážel zespodu, pak zase Tatu vylezl nahoru a Moja žuchla na zem. Když je to přestalo bavit, vybrali si oddechový čas. Tatu se tulil u maminky v náruči a Moja zase u tety Kamby.

Po odpočinku nastala druhá fáze gorilkování, tentokrát už u velkého skla a přímo před námi. Tatu byl většinou v pozici útočníka a Mojka zase bránila svoji čest a bavili tak dlouhou dobu všechny za sklem. Vedle mě stála malá holčička a byla pohoršená, jak Tatu kouše sestřičku do zadku. Navrhla, že by se mu Moja měla do tý pusy vykadit a dal by jí pokoj :o)))

Shinda ležela kousek od prcků a pozorovala je a pak se rozhodla, že se do gorilkování taky zapojí. Provedla to jednoduše tak, že odtáhla Tatunka za nohu a vypořádala se s ním po svém. Vypadalo to trochu drsně, ale Tatu i pak zůstal se Shindou a pěkně se spolu pomazlili.

Mojka taky předvedla svou etudu na téma "Já a větvičky u stropu." Pokoušela se je sejmout výskokem, hodem balonem na provázku a na závěr i vrhem košem, který předtím s námahou vynesla nahoru. Je to moc šikovná holčička, jen nemá ještě tu potřebnou sílu, aby ty svoje nápady dotáhla do konce :o)

Krmení u mřlže proběhlo docela v klidu, každý dostal svoje a chytrá Kijivu pak dvakrát přinesla zpátky prázdný kelímek a dostala za něj odměnu - granule do dlaní.

Shindě asi připadalo, že svačinka mohla být větší a tak si poradila po svým - nejmíň 6x si vyrobila recyklátek a měla tak stále plné dlaně, což jí ostatní Gorilkovi evidentně záviděli.

Kambuška mi po celou dobu připadala moc spokojená, asi to byl její výraz tváře, ale přišlo mi, že se prostě pořád usmívá :o)

A i sám velký Richard byl klidný a mírný, nikoho neprohnal, pohrál si s dětma, zastavil se u recyklující Shindy a spiklenecky na ni mrkl, Kambě zkontroloval uši, na Kijivu tak nějak zjihle koukal - nebo aspoň se mi to všechno tak zdálo :o)

Takže abych to shrnula, dvacátá návštěva byla stejně skvělá a plná zážitků jako ta první, dvanáctá nebo sedmnáctá. Gorilkovi jsou ten nejlepší balzám na nervy a jsem šťastná, že je máme.

Leden 2010