25. listopadu 2016

Tenhle článek píšu s víc jak týdenním zpožděním a zavinila to moje cukavá ruka, která u Gorilkových nevěděla, kdy přestat mačkat tlačítko u foťáku. Výsledkem byla plná paměťová karta s myslím 1165 fotkami a několik hodin třídění a promazávání. Zařekla jsem se, že tohle opravdu nikdy více a doufám, že se mi to povede dodržet. Jenže když se před váma dvě hodiny předvádějí ty nejroztomilejší gorilí děti na světě, tak se člověk jen těžko ovládá. A tentokrát toho hlavně Nuru a Ajabu předváděli opravdu dost.

Přišli jsme v době, kdy Gorilkovi ještě byli v zázemí a pavilon se uklízel. Když se začal zvedat šubr, očekávala jsem jako vždycky první Bikiru, která většinou dostává chvilkový náskok před ostatními. Ale tentokrát vykoukla první Shinda se svým malým Zázrakem na zádech, po ní pak vyběhli ostatní, ale Bikirka nikde. Trvalo jí to dost dlouho, až jsem si o ni dělala starost, ale nakonec přece jen přišla a myslím, že jí k tomu přemluvili oba kluci, Kiburi a Nuru. Nuru v přestávkách mezi hraním s malým Ajabíkem chodil tetu navštěvovat, aby jí nebylo samotné tak smutno. Ale trochu ho podezírám, že spíš chtěl mít kontrolu nad tím, co teta zrovna pokusuje.

Richarda na fotkách vlastně ani moc nemám, párkrát si sice obešel svoje kolečko, ale když už se zastavil, tak většinou to bylo zrovna mezi dvěma okny nebo zády k nám. A přestože hned po ránu byl návštěvnický prostor skoro prázdný, tak s přibývajícím časem přibývalo i lidí a nějaké přebíhání od okna k oknu nebylo možné.

Kijivu se skoro okamžitě přestěhovala s náručí plnou větviček na povodňové schody a že tam někde je se dalo soudit jen podle pohybujících se větviček, které odtud vyčuhovaly. A taky podle toho, že tam občas zaběhl Kiburi a pokaždé si odtud přinesl větvičkovou trofej.

Kamba se zdála ve velké pohodě a rozdávala úsměvy na všechny strany jako hvězda stříbrného plátna. Závidím klukům tuhle tetu a sama bych ji brala okamžitě.

Shinda byla naprosto nad věcí. Umí Ajabu chodit? Umí. Umí si sám hledat potravu? Umí. Umí se beze mě zabavit? Umí. Tak ať si kluk dělá co chce, však víme, že je nás tady dost a někdo se o něj postará. Svýho chlapečka sice přivezla a chvilku ho vozila na zádech, ale pak už o něm věděla jen ve chvílích, kdy Ajabu přece jen zatoužil po mámině náruči a nebo prostě dostal hlad na mlíčko. To se pak přišel k mamce nabumbat, sice jen na stojáka, ale takové už přece bufety bývají.

Nuru je úžasný parťák pro hrátky. Je vidět, že ho to baví mnohem víc než Kiburiho, který se sice taky rád zapojí, když ho do toho kluci zatáhnou, ale už si o tom asi myslí svoje - no jooo, mrňata, taky jsem takovej býval... Nuru si s Ajabíkem prostě užívá a stejně tak si při tom užívají i diváci. Tolik smíchu jako teď jsem tam už dlouho neslyšela a dalo by se na ty dva čertíky koukat donekonečna. Nuru je pokaždé bavič a ani k tomu nepotřebuje nikoho dalšího. A je na něm vidět, že o divácích za sklem ví a o to víc se snaží vyladit svoje představení do posledního puntíku. Je úžasný, tenhle goriláček s lysinkou na hlavě. Jeho vrcholným číslem bylo asi opakované vyhazování dřevitky do výšky a chytání padavého bordýlku do pusy. Byl kouzelný, jak se snažil chytit naráz co nejvíc kousků a přitom vždycky spadl na zadek. A jak se umí tvářit soustředěně při čurání.... to taky každý neumí... Jenže když přijde hlad, tak se i tenhle raubíř změní v mámina mazlíčka. Kijivu už konečně slezla ze své schovky a tak se k ní šel Nuru přitulit a trochu doplnit tekutiny.

Musela jsem se hodně smát, když Nuru zatoužil po mlíčku i od tety Kamby. Ta byla zrovna na pochůzce a nejevila žádný zájem zastavit se a posloužit coby nápojový automat. To by ale nebyl Nuru, aby na to nevyzrál. Prostě za chůze pochodoval pod tetou pozpátku jak hlemýžď, občas se na ni připověsil a spokojenost byla na obou stranách. Co na tom, že to vypadalo tak komicky, na efekt se přece nehraje, hlavně že účel byl splněn.

A na závěr přichází maličký vzrůstem, ale velký osobností, prcek Ajabu. Vždycky, když si myslím, že už snad nemůže být roztomilejší gorilčí mládě, než to, co je zrovna Gorilkovic nejnovější, tak se narodí další a snad to předcházející ještě trumfne. Nebo aspoň si nevzpomínám, že by kdy byl v rodině Gorilkových takový řehta jako je tenhle Ajabu. Pusu má skoro imrvere od ucha k uchu, zoubky kření tak, že svítí z dálky jak reklama na zubní pastu Perličku a udatně se pouští do zápasů s větším Nurískem a ještě větším Kiburim. Je to prostě pravé Shindino dítě, zvídavé a nebojácné, které asi nebude dělat z ničeho velké cavyky. Strašně hezky se na něj kouká a člověku je při tom tak milo na duši a nechce se mu dělat vůbec nic jiného. Vlastně to není tak úplně pravda. Člověku se strašně chce vlízt si tam za sklo a trochu se s těma lumpíkama poválet v té dřevitce. Anebo si aspoň toho malinkatýho černýho zubatýho goriláčka pohladit a pochovat. To by se fakt moc chtělo... aspoň mně jo.

Listopad 2016