15. července 2013

Tahle moje první návštěva Gorilkových po povodni byla nečekaná, neplánovaná, nepřipravená, ale přesto opět úžasná. Pokaždé, když přijdu do ZOO a uvidím u gorilek první známou tvář, rozlije se ve mně pocit nepopsatelného štěstí.

Tentokrát jsem jako prvního uviděla Richarda, seděl venku na svém plácku kousek za humny a tvářil se moc důležitě. Dítě vedle mě se ptalo mámy, jestli je opravdovej nebo jestli je to jen socha. Ale byl to fakticky opravdovej Richard :o)

Ostatní Gorilkovi byli různě rozesetí po zahradě. Shinda si sedla před nás na kmen stromu, pochutnávala si na trávě a vypadala přesně jako správná šéfová. Bikira při svém entré opět předvedla ladnou chůzi po zadních nožkách a potom se vyšplhala na strom. Když Shinda opustila svoji výstavní pozici, Bikira toho hned využila a přemístila se tam ona. Jak si tam tak seděla a přemýšlela o životě, opět byla návštěvníky několikrát označena za tatínka.

Kijivu si chodila po zahradě sem a tam a evidentně jí vůbec nechyběl batůžek na zádech. Ten si vzala do opatrování Kamba a nevzdala se ho za celou dobu, co jsme u Gorilkových byli, kromě jedné chvilky, kdy si batůžek hodila na záda Shinda. Kijivu využila své svobody, zapomněla, že je zasloužilá matka a předváděla úžasné výskoky do výšky, při kterých se jí několikrát povedlo utrhnout si ze stromu větvičku.

Tahle aktivita zaujala i Kiburka, který se obětavě rozhodl pomoci mamce s jejich následnou likvidací. Kiburek byl na zahradě ve svém živlu. Lezl po skále, aby dolů spustil Niagarský vodopád, pobíhal po trávě jak malý rarášek a občas trochu pošťouchl tetu Bikiru. Když se mu zasteklo po po vnitřním domečku, tak se pověsil na spuštěnou mříž a měla jsem pocit, jako bych ho slyšela volat: HALÓ, OTEVŘETE :o)

Kamba s Nurískem seděla dlouhou dobu až nahoře na obzoru a Nuru se dal spíš jen tušit než vidět. Ale když nastala doba odchodu domů, tak se i Kambuš s batůžkem odebrala dolů. Uvnitř se pak nic moc nedělo. Nastal úklid potravin ze země a Kiburek se pilně věnoval svému košíkářskému řemeslu. Zjistil, že kromě klasického využití se koš dá využít i jako slušivý svrchník a tak uspořádal malou módní přehlídku.

V pavilonu začalo přibývat návštěvníků, když Kamba přinesla Nuríska ke sklu. V tu chvíli mě chytla křeč do prstu a já jsem asi poprvé v životě zaplnila paměťovou kartu ve foťáku. Doma pak nastala přísná selekce, ale z roztomilých ksichtíků nejmenšího člena Gorilkovic rodiny se těžko vyhazovalo.

K obědu byly kelímky s jogurtem nebo tvarohem a Bikira se rovnou přesunula na povodňové schody, aby ji hlavně nikdo nevolal, že si má taky přijít. A tak zase vyšla naprázdno. Ale byla evidentně v klidu a spokojeně si tam přežvykovala větvičku, tak jí to asi vůbec nevadilo. Paměťovku jsem měla díky Nurískovi plnou a tak jsem honem umazala pár fotek a vycvakla poslední tři obrázky - Kibiho s kelímkem, Kambušku s vyfasovaným dítětem na schodech a Kijivu zcela bez dítěte.

Hláška dne: maminka svému dítěti při pohledu na Kambu s Nurískem: "No ale to nejsou gorily, todleto, to jsou šimpanzi!"

Tak nevím, nemám tenhle blog přejmenovat na Moja, Tatu a Šimpanzovi??

Červenec 2013

Kiburi, Kamba a Nuru

aneb miminko Nuru tisíckrát stejně a pokaždé jinak