5. října 2013

Tuhle návštěvu Gorilkovic rodiny jsem oproti původnímu plánu odložila o dva týdny. Důvodem byla nemoc Bikiry, kvůli které byla zavřená v zázemí a bylo mi líto, že bych ji neviděla. Proto ten odsun.

Jenže člověk míní a osud mění a milá Bikira byla po dvou týdnech opět zavřená v zázemí, tentokrát bez udání důvodu. Od kluka, který měl v pavilonu zrovna službu, jsem se dozvěděla, že Bikira má virózu, ale už nevěděl, že virózu měla i před dvěma týdny. Pak jsem ho slyšela odpovídat na další dotazy a Bikirčinu virózu jsem hodila za hlavu, protože bylo jasný, že tenhle chlapec rozhodně nepatří mezi ty nejinformovanější.

Příklad:

• Kolik je tady vlastně goril? - Já nevím, asi 7 nebo 8.

• Už se ví, jestli má Moja holku nebo kluka? - Né, to ještě nikdo neví.

• Kolik let je tomu většímu, Kiburimu? - Já přesně nevím, ale máte to napsaný tam venku v knize.

• Támhleta gorila s miminem je máma? (byla to Kamba) - Ano, vždycky ho vozí jen máma.

Příchod Gorilkových po snídani mě překvapil - hlídala jsem spodní šubr a přišli horním. Po příchodu se všichni pustili do větviček a zeleniny a zdálo se, že jim Bikira ani nechybí. Prostě nejdřív práce se sběrem a starosti necháme až na potom.

Malý červík Nuru tomu proviantu ale zase tolik nedal a šel se radši hrát na síť k radosti všech návštěvníků, kterých přibývalo na můj vkus nějak moc. Po chvilce se k němu přidal i Kiburi a holčička vedle okomentovala jejich hrátky slovy - tatí, oni se spolu milují, viď?

O Nuríska se jinak starala skoro celou dobu Kamba a za mamkou šel prcek jenom natankovat. Když se nabumbal, opět se šel vymazlit za tetou Kambou. Moc mě potěšilo, že si se mnou hrál prstíkovanou - přesně svým prstíkem kopíroval pohyb mýho ukazováčku a bylo mu děsně divný, že ho nemůže chytit.

Shinda si prvně trochu poležela, aby si žaludek pěkně odpočinul, ale pak se vydala k okýnku, stoupla si na pravou nohu, levačku ladně vykopla nahoru a v téhle jogínské pozici vydržela hodně dlouho vyhlížet ztracenou Bikiru. Později se k ní s vyhlížením přidal i Richard a taky Kiburek marně hledal tetu otvorem pod zavřeným šubrem, dokonce si přinesl i klacík, aby ji třeba vyšťoural ven.

Bohužel se jí nedočkali a tak Richard nahodil svůj typický neodolatelný úsměv, aby nebylo vidět, jak ho tento neúspěch zklamal. K obědu byly kelímky s tvarohem. Kiburi si ho užíval s takovou chutí, až mi zaškrundalo v břiše. Prázdnou vaničku pak donesl ke mříži a dostal ještě příděl, asi oříšků, přímo z ruky. Kelímek si ale i tak nechal a ještě si s ním parádně vyhrál.

Kijivu mu jeho zábavu asi záviděla, protože ho pak kvůli kelímku prohnala po celém pavilonu, ale Kibi se nedal, mamce lehce utekl a skoro bych řekla, že na ni udělal i dlouhý nos :o)

Na závěr naší návštěvy přišli k oknu kluci, aby předvedli, jak pokročili ve svém hraní - praní. Přišlo mi to jako nedávno, kdy jsem nafotila spoustu fotek z bratrské rapsodie dvou brášků, Tatunka a Kiburiho. Teď se ale role obrátily, Kiburi byl ten větší a malý Nuru prováděl stejně udatné výpady na staršího bráchu, jako před časem malý Kiburi. Až se mi při té vzpomínce sevřelo srdce a opět jsem neměla daleko k slzám. Z toho, jak to letí, jak ty děti Gorilkovic rychle rostou a hlavně z toho, že ten milý rošťák Tatu si už nikdy s nikým takhle nepohraje.

I tak jsem ale odjížděla ze ZOO s příjemnými pocity a nebýt oddělené Bikirky, tak by ten krásný říjnový den vlastně ani neměl žádnou chybu.

Říjen 2013