Belfast 2023

Letos jsme měli nejdelší přestávku od poslední návštěvy ZOO, celé čtyři roky uplynuly a za tu dobu nastala spousta změn. V roce 2019 skupinu tvořili Gugas, Delilah, Kamili, Kwanza, Namoki a gorilčata Baako, Kibibi a nejmenší Olivia. Jejich ošetřovatelky byly především Tracey, Caroline a Linda, to byly ty, se kterými jsem se za ty roky znala a se kterými jsme si vždycky dlouho povídali.

Letos bylo všechno jinak, nejen v gorilí skupině, ale i v té lidské. U dospělých goril je vše při starém, stále je tam šéf Gugas a dál samičky Kwanza, Namoki, Kamili a Delilah. Delilah je už takový gorilí věchýtek, ale prý jen kromě těch klasických znaků stáří, jako jsou chybějící zuby a hodně shrbená postava, ji nic jiného netrápí. Na videích je vidět, že je to opravdu stará šedesátiletá stařenka, ale stále s chutí k jídlu i občasnému mazlení s nejmenším gorilátkem.

Z mláďat je ve skupině ještě stále desetiletý Baako, i když se už uvažuje o jeho přesunu. Skoro jsem ho nemohla poznat, jak se za ty čtyři roky změnil a dospěl. A poznala jsem ho jen díky tomu, že rozeznám všechny ostatní, takže vylučovací metodou to musel být Baako ;o) Je z něj krásný dospělý samec, který respektuje Gugase i starší samičky. To jeho rošťáctví, kdy v gorilí pubertě docela napadal Delilah, už je pryč a i proto zatím zůstává s rodinou. Nová ošetřovatelka, se kterou jsme se potkali poprvé, byla stejně milá jako ty předcházející a překvapilo mě, že po pár minutách rozhovoru se mě zeptala, jestli náhodou nejsem Hana. No, asi tam moc cizinců, kteří by se pořád vyptávali na gorily, nemívají. Ta mi řekla, že Baako je její oblíbenec a že si moc přeje, aby jednou odešel někam poblíž, kde by ho mohla navštěvovat. Trochu se rýsuje, že by mohl jít do Port Lympne Wild Animal Park, ale zatím je to všechno jen ve fázi plánování. A taky jsem se od ní dozvěděla, že Tracey už v ZOO nepracuje a Linda, ta, která mi napsala krásný mail po smrti Bikirky, je nyní u slonů, kam jsme se pak za ní vydali.

To, že Baakova kamarádka a o rok mladší Kibibi už skupinu opustila a nyní žije v ZOO v rakouském Schmidingu, jsem věděla, ale nikde jsem neviděla sedmiletou Olivii, dceru Namoki, při naší poslední návštěvě nejmladší gorilku belfastské skupiny. A bohužel jsem se dozvěděla tu nejhorší možnou zprávu. Olivia před dvěma roky zemřela, teprve ve svých nedožitých pěti letech. Měla srdeční příhodu a zemřela úplně nečekaně a náhle. Okamžitě se mi vynořily vzpomínky na Tatunka, na Kitubu v Dublinu, samozřejmě i na Bikirku a už jsem dál nemohla mluvit. Tyhle momenty musejí být v životě a práci ošetřovatele neskutečně zdrcující.

Naštěstí pro všechny brzy nato přišla zase velká radost a to narození chlapečka Kofiho, syna Kamili a Gugase. Narodil se v pátek 8. října 2021 a i jeho jméno Kofi znamená v překladu "narozený v pátek".

Letos jsou mu tedy dva roky a je to krásný goriláček, hodně samostatný, ale taky mající výhodu nejen náruče svojí mámy, ale i mazlení od spousty dalších tet a bráchovského zápasení s Baakem. Viděli jsme ho snad s každým chvilku a nevynechal ani tátu ani nejstarší Delilah. Ošetřovatelka mi řekla, že s Kofim se do budoucna počítá jako s novým silverbackem a zakladatelem nové skupiny, protože až doroste do patřičného věku, Gugas i všichni ostatní už budou dost staří a bude potřeba skupinu omladit. Tak snad všechno klapne podle plánu.

Bohužel v Belfastu se tradičně hodně špatně fotí. Uvnitř je pořád přítmí a skla jsou všude pomalována zelenými lupeny, takže najít místo u skla, kde by bylo aspoň trochu vidět a sklo nebylo špinavé, je téměř nemožné. Navíc v den, kdy jsme byli v ZOO, skoro celý den pršelo, takže ven se odvážili vždy jenom na chvilku Kwanza, Namoki, Gugas a Baako. Ostatní byli nejdřív schovaní ve spojovacím tunelu mezi vnitřní a venkovní expozicí, takže nebyli vůbec vidět a když byli po úklidu vpuštěni dovnitř, nic moc se bohužel vyfotit nedalo. Spíš jsem se pokoušela zachytit aspoň Kofiho na videích, ale ani to nepřineslo nic, na co bych mohla být pyšná.

Prošli jsme si pak i zbytek ZOO a nakonec šli ke slonům, kde jsem se potkala s ošetřovatelkou Lindou. Obě jsme si pobrečely nad Olivií a hlavně nad Bikirkou a přesvědčila jsem se, že čas tohle bohužel nikdy nespraví a že ta ztráta bude bolet pořád stejně.

Pak už jsme si povídaly o tom, co život přinesl během těch covidových let. Linda je úžasný člověk, řekla mi mimo jiné i to, že si z útulku vzala pět psů, které kvůli agresivitě nikdo nechtěl a na mobilu mi ukázala ty "agresivní psy" teď. Umazlené, šťastné a hrající si spolu. A taky má sedm koček. Tak jsem se zamyslela nad tím, že jsem vlastně troškař...

Bylo to ale moc milé setkání a jsem ráda, že kromě těch zvířecích zážitků mám pokaždé i tyhle další a už teď se těším na další návštěvu. A snad za lepšího počasí, protože spoustu zvířat jsme kvůli dešti vůbec neviděli.

P.S. Tenhle můstek u skla, na které stojí Gugas, byl postavený speciálně pro Delilah, aby se nemusela škrábat nahoru přes ty kameny.