5. prosince 2014

Musím říct, že ještě nikdy jsem u Gorilkových nebyla dva dny po sobě. Pro Pražáky je to možná něco normálního, ale pro mě určitě ne a neplánovala jsem to ani teď. Jenže když jsme v pátek dorazili do ZOO a já vyfotila asi 10 snímků, začal mi stávkovat foťák. Baterka, celkem nová, která měla před začátkem focení ještě dvě čárky a normálně mi tak vydrží po celou dobu, byla vybitá a mně se tak naplnila noční můra, být u gorilek bez foťáku. Naštěstí jsme v Praze zůstávali přes noc a tak jsem si v sobotu mohla návštěvu už s nabitou baterií zopakovat. Ale i bez foťáku jsem si páteční návštěvu skvěle užila.

Ještě než Gorilkovi přišli ze snídaně, tak jsem k velké radosti šmírovacím pohledem do přípravny zjistila, že na zdi už opět visí moje obrázky, které jsem tam v průběhu let nosila a o kterých jsem si myslela, že je vloni v létě odnesla velká voda. Ten úplně první byl k prvním narozeninám Tatunka, poslední k odjezdu Moji a mezi prvním a posledním byla spousta dalších narozeninových portrétů všech děti Gorilkových.

A pak už konečně přišla rodinka ze zázemí - první vběhla dovnitř Bikira, honem si nasbírala nějaké zásoby a odešla na povodňové schody. Po ní už vyšel Richard a všichni ostatní. Začal sběr větviček, ale po chvilce jsem si uvědomila, že Richard se sběru vůbec nezúčastnil, natož aby proháněl holky. A bylo to tak, Richardovi ten den opravdu nebylo dobře, jen ležel s nohama nahoře a nic ho nezajímalo. Bylo smutné vidět ho takhle bez nálady a bez chuti k jídlu a v tu chvíli jsem byla opravdu ráda, že druhý den ho uvidím znova a snad v lepší kondici.

Ale ani ostatní nějak nesršeli energií, hodně posedávali, polehávali a pospávali. Když se přiblížil čas oběda, nastala přece jen nějaká aktivita. Kiburi nakukoval do kuchyně a když mu zatáhli roletu, vyřešil to skvěle - donesl si k postrannímu okýnku žlutý míč místo stoličky a sledoval dění dál.

Zůstali jsme v ZOO skoro až do 2 hodin a tak jsme aspoň viděli Bikiru, jak si při obědě došla pro svoji kouli a Richarda, kterého bohužel nezlákalo vůbec nic. Odcházeli jsme s přáním, ať je mu hlavně zítra líp.

6. prosince 2014

Když jsme druhý den přišli, zrovna ošetřovatelé rozhazovali po pavilonu piškoty, suchý toustový chléb a nějakou rýžovou kaši, kterou matlali na špalky, schody, větve, parkosy, prostě kam se dalo. Z toho bylo jasné, že nastala dieta a že to je kvůli Richardovi. Ten už vypadal o dost líp než den předtím. První sice zase přiběhla Bikira, ale když byli puštěni i ostatní, tak se s nimi Richard rozběhl po pavilonu a rychle sbíral nečekané pamlsky. Nejrychlejší sběratel byl ale Kiburek, který si nabral plné hrsti piškot a utekl s nima nahoru na strom. Nahoře si potom našla místo i Bikira.

Všichni už byli najedení, nebyl žádný důvod k nervozitě, ale přesto najednou vypukla honička a řev. Kijivu vystartovala nahoru k Bikiře, ta s vyceněným chrupem sjela dolů a vložil se do toho Richard, který zahnal Bikiru do kouta. Naštěstí se v tu chvíli objevila rozlícená Kamba s Nurískem na zádech, která Richarda pěkně seřvala, k ní se potom přidaly i ostatní holky a skončilo to tak, že Richard zajel na svoji palandu a tam mu ještě tak trochu dovynadala Bikira. Byla to zajímavá situace, nikomu se nic nestalo a mě potěšilo, že se všechny holky nakonec přidaly na obranu Bikiry. Chudák Ríša potom sklidil posměch od návštěvníků, že je pěkně pod pantoflem. Po téhle šarvátce se Kiburi připojil k Bikiře a měla jsem pocit, že spolu tajně vytvořili koalici nazvanou BIKIBI. Fotek těcthto dvou spiklenců mám tolik, že z nich zase radši udělám fotovideo.

Potom už probíhalo všechno v klidu. Kijivu se mi zdála krásnější, než kdy jindy. Není už tak olepaná a prostě jí to moc sluší. A aby ne, když o sebe tak pečuje. Po jídle poctivě prováděla dentální hygienu a hned poté následovala manikura. Ale i při té příkladné péči o sebe nezapomínala ani na své mateřské povinnosti a tak když Nuru viděl, jak se Kibi nacpává u tety Kamby, honem vyrazil za mamkou a setrval u ní tak dlouho, dokud se mu bříško nenaplnilo až po okraj. Byl na ty dva tak nádherný pohled, že se nad tím rozplývali všichni návštěvníci, co stáli kolem.

Shinda se dlouho jako obvykle věnovala produkci vlastních přídavků a dělala to s půvabem sobě vlastním. Pohled na ni mi ale trochu kazil komentář od nějakého pána k dítěti - "podívej se na toho starýho vopičáka, jak furt bleje..." Copak takhle vypadá nějakej starej vopičák???

Kambuška byla stejná jako vždycky - milá, usměvavá, starostlivá, hodná Kamba, skoro pořád ve společnosti některého z kluků. Bráškové se poctivě střídali s návštěvami a když se potřebovali uklidnit po honičce, našli u ní společnost oba dva naráz. Je úžasná, úžasná, úžasná.

Kluci byli oproti pátku jak s novými baterkami. Měla jsem sebou maňáska krtka, kterému Nuru přišel dát několik pusinek, bohužel držet zároveň maňáska a rozplývat se nad pusinkujícím Nurískem a ještě to druhou rukou vyfotit jsem nezvládla, ale bylo to kouzelné. Nuru se potom dostal do ráže a dělal za sklem úžasné komediální představení, ze kterého mám fotky hodně rozmazané, ale nechala jsem je v albu i tak, ty xichtíčky tam jsou vidět.

Oba kluci taky předvedli skvělou honičku tunelem. To prvně Nuru zalítl dovnitř, Kiburi na něj čekal na druhé straně u výlezu, bafl na něj a vyměnili si role. Takhle si vydrželi hrát hodně dlouho a opravdu jsem se u toho bavila.

A co dodat na závěr? I krátká návštěva Gorilkových vždycky potěší. Tahle nebyla zase až tak krátká, i když kratší než jindy, ale užili jsme si ji dosyta. Měla jsem radost z toho, že až na úvodní šarvátku jsou všichni v pohodě a vypadají spokojeně a můžu jenom souhlasit s názorem jedné malé holčičky: "Mamí, ty opičky jsou asi hodnější než lidi, že jo?" No, než někteří určitě.

Krásné Vánoce, Gorilkovi.

Koalice BIKIBI