25. ledna 2014

V pátek večer jsme se rozhodli, že v sobotu se zajedeme podívat za Gorilkovýma. V sobotu ráno jsem pak už zase uvažovala, že ne, protože se mi ukrutně nechtělo vstávat, ale zvítězilo moje lepší já a tak jsme přece jen jeli. Velkou roli hrálo i to, že Bikirka byla opět mezi svými a protože jeden nikdy neví, kdy tam bude a kdy ne, tak se téhle šance prostě muselo využít.

U Gorilkových byl ze začátku klídek. První velké okno a okýnko k palandě byly pro návštěvníky uzavřené z důvodu nějakých oprav a tak se návštěvníci hromadili kolem zbývajících dvou oken, kam se přišla po chvilce podívat krásná Bikira. Kiburek se v té chvíli tulil k Shindě, Richard byl zřejmě na palandě, Kijivu s Nurískem v náručí ležela na schodech a vedle nich seděla Kamba, s pohledem upřeným na "její" miminko a nehnula se odtud, dokud jí ho Kijivu nevydala.

V jednu chvíli to vypadalo, že už jí docházejí nervy a křičí na Kijivu - "koukej ho už vrátit nebo uvidíš". Tato situace byla komentována slovy jedné návštěvnice - "támhle nahoře spinká maminka s miminkem a hlídá je tatínek, vidíš?"

Naštěstí Kamba prcka po natankování dostala a byla už zase náramně spokojená. Když se všichni probrali ze siesty, přišlo trochu rozruchu. Kijivu a po ní i Bikira zvesela bouchly do skla, až pár návštěvníků udělalo odskok vzad a zlatej Kiburek se šel trochu pomazlíkovat s tetou Bikirou. Taky se konečně objevil pan Richard a svoji moderní frizúru přišla dolů předvíst Kijivu. Shinda nás obdařila neodolatelným úsměvem, kdy jsem si řekla - jo, tak přesně takhle se asi šklebím i já, když mě někdo fotí. Čekání na oběd pak trávila v pohodlné hamace. Nuru se ladně svezl ze zad svého Kambataxi a šel si nebojácně porovnat síly s taťkou. No a Kiburek předvedl z dlouhé chvíle úchvatnou roznožku, za kterou by se nemusela stydět ani Věra Čáslavská.

K obědu byly kelímky s tvarohem, na kterých si pochutnali všichni kromě Bikirky. Měla našlápnuto, ale bohužel nakonec se ke slezení dolů neodhodlala. S kelímkama si jako vždycky nejvíc užili oba kluci. Nuru si potom osedlal Kibitaxi a nakonec si šel procvičit svaly na lanech. V jednu chvíli pak Nuru a Kiburi vytvořili zajímavý útvar, kdy byl vidět jen jeden goriláček s mnoha končetinami.

No a potom se už Gorilkovi pomalu chystali k dalšímu odpočinku a tak jsme šli i my. Přišel se s námi rozloučit velký taťka Richard a i když o něm kdosi z návštěvníků prohlásil, že je to hubeňour, tak aťsi. Hlavně že byl v pohodě a hrál si s dětma, nikoho nehonil ani nebouchal a dokonce bych řekla, že rozdával úsměvy na všechny strany. A tak snad se mu časem i to bříško zase zaplní.

Kiburi a Nuru, leden 2014