14. května 2016

Na tuhle návštěvu jsem se těšila i netěšila. Těšila jsem se strašně moc nejen kvůli Shindině miminku, ale i dalším dvěma špuntům, které jsem chtěla vidět - malému sloníkovi a hrošíkovic Fandovi. Zato jsem se vůbec netěšila na davy lidí a ukázalo se, že oprávněně. Už chvilku po deváté, kdy se teprve otevřely turnikety u hlavního vchodu, počítadlo ukazovalo skoro 500 lidí a kolem poledne bylo přes 7000. Nevím, jaké číslo se ukázalo ke konci dne, ale myslím, že takhle zalidněnou ZOO jsem asi ještě neviděla.

U Gorilkových jsme byli brzo a zvolili strategii "kdo si počká, ten se dočká". Přestože tabule uvnitř pavilonu hlásala, že Gorilkovi právě snídají vzadu a vrátí se až kolem půl 11, usadili jsme se venku na kameny a čekali. A doufali, že se jich dočkáme dřív ve venkovním prostoru, protože sluníčko už začínalo pěkně hřát. Jenže potom přišla informace od ošetřovatelky, že ven se nepůjde a nebo když ano, tak až po obědě.

A tak jsme se vydali na obhlídku lvů, které jsem venku vlastně ještě neviděla a měla jsem radost, že mi krásně zapózovali. Ale pořád ve mně vrtal červíček pochybností, co když nakonec přece jenom jsou už Gorilkovi venku? Radši jsme se brzo vrátili zpět a co vidíme, Gorilkovi jsou venku.

První pohled mi padl na pana Richarda a hned po něm na zadeček s třemi puntíky, který na nás coby novodobý pozdrav špulil Nuru. Po rychlém obhlédnutí situace jsem zjistila, že Shinda s mimísem sedí hned na kraji za dvorkem a zrovna se chystá k odjezdu.

Od toho zázračného zrození jsem si už prohlídla desítky fotek maličkého gorilátka i šťastné Shindy, ale vidět je potom na vlastní oči, vidět Shindu, hlídající si tak důležitě ten svůj uzlíček, který nemusí po chvilce nikomu vracet, to byl zážitek, který mi okamžitě zamlžil oči. Potom se Shinda střídavě schovávala a zase ukazovala, ale už zůstávala jenom na dvorku, kde ji občas navštívil Richard. Podařilo se mi ulovit pár fotek Shindiných zad a Shindina pozadí přes špinavé první úzké okno, ale jsem i za ně moc ráda. Vždyť jsou to přece záda a pozadí momentálně asi nejobdivovanější maminy na celém světě.

Ostatní členové Gorilkovic rodiny trávili venku čas různě. Tak třeba Bikira (krásná ladná Bikira, o které jeden z anglicky mluvících návštěvníků pronesl, že je to asi "grandpa" - to byl trubka, viď, Bikirko) se chvilku schovávala v jeskyni, potom si vylezla na plošinku na stromě a nakonec se na nějaké schovávání vykašlala a konečně se rozběhla na trávu, nastřádat trochu sluníčka do kožíšku.

Kiburi se prvně ládoval kousek od nás, ale potom si řekl, že nás trošku poštengruje a schválně odběhl někam nahoru za obzor, kde z něj nebyl vidět ani chlup. Občas ho přišel vyrušit bráška Nuru a to se pak oba vynořili jak dva skřítkové, prolítli zahradou a než se člověk stačil vzpamatovat, byli už zase pryč.

Nuru ale spravedlivě věnoval svoji pozornost všem - Bikirce, mamině i tetě Kambě. Anebo byl klidně sám, vždyť je přece už velký kluk. A nic na tom nemění ani fakt, že někteří návštěvníci si o něm mysleli, že tohle bude asi to nové miminko, co se teď narodilo.

Kamba byla skoro celou dobu usazená nahoře na kopci a i z dálky se její srst leskla, jako by byla čerstvě nagelovaná. Vypadala šťastně a spokojeně a užívala si sluníčka i Nurískovy pozornosti.

Kijivu se zdála tak trochu osamělá. Přišla dokonce na návštěvu za Bikirou, ale ta neměla na povídání náladu a tak se holky po chvilce zase rozešly. Ale možná to bylo opravdu jen zdání a Kijivu si naopak užívala toho, že má po všech těch letech konečně trochu klidu sama pro sebe. Nuru ale jako by vycítil, že by mamina ocenila krátkou návštěvu, která potěší a tak se přišel trochu potulit a dokonce pak na maminčiných zádech odcestoval domů.

A konečně i Kibi usoudil, že by se mohl po čase přijít ukázat a tak se ukázal přímo ukázkově. Posadil se na sluníčko, aby byl hezky na světle, utrhl si trs trávy, protože zelená mu na fotkách sluší a dělal modela, jako by se pro focení narodil.

Tohle všechno bylo ještě dost v pohodě, protože se to odehrávalo venku, kde se lidi přece jenom rozmístili v prostoru. Ale už se blížilo půl 11 a tak i když Gorilkovi pořád setrvávali různě po venku, odebrali jsme se už dovnitř, abychom byli u jejich příchodu na sváču. Vybrali jsme si až to poslední okno a doufala jsem, že Shinda s malým zamíří právě tam. Návštěvnický prostor se začal rychle zahusťovat lidmi, proto se po chvilce uzavřel a další návštěvníci už museli čekat venku. Pro gorilky se uvnitř připravovaly větvičky a zavěšené trubky s dobrotami.

Asi ve 3/4 na 11 jsme se konečně dočkali a Gorilkovi vběhli dovnitř. K naší radosti Shinda splnila očekávání a přišla až k poslednímu oknu a s ní i oba kluci. Shinda si nabrala větvičky a pochutnávala si na nich na špalku před námi. Mimísek je ale tak mrňavý, že z něj přes Shindinu ruku byla vidět jen vykukující hlavička.

Nuru i Kiburi si hezky vyhráli s trubkami a Nuru si při hledání pokladů schovaných uvnitř hodně užil. Ale Kibi předvedl takovou škálu šťastných výrazů, že by jen tyhle fotky vydaly na samostané album. A tak jsem mu aspoň udělala samostatné video. V boji s plastovou trubkou naprosto úžasný a nepřekonatelný. Vystřídal asi tři, než zakotvil u té poslední. Pustil se do ní s chutí usilovnou a mohla bych ho pozorovat celé hodiny, jak vydlabává rukama, nohama i pusou z otvorů prvně dřevitku a potom to, co se ukrývá za ní. Měnil obličejové výrazivo jako pro učebnici primatologů - od zadumaných přes soustředěné až k těm nadšeným, které korunovaly jeho vítězství nad další dobrotou.

Bohužel, náš čas brzy vypršel. Ještě jsem se snažila ulovit pár snímků miminka, když Shinda zalezla za parkos, ale to už nás služba vyháněla ven. Jít znovu na konec fronty se mi už nechtělo a tak jsme se s Gorilkovými rozloučili, sedli na lanovku a šli se podívat za dalšími favority. Za Gorilkovými se určitě zase brzo vypravím a třeba budu mít přinejmenším tolik štěstí jako teď. Byla to krátká návštěva, ale pro potěchu duše stačila. Pohled na Shindu s miminkem je ještě pořád tak neskutečný, že to v sobě musím zpracovávat po částech.

P.S. Shindí, a víš, co je skvělý? Teď si tě už nikdo nesplete s tatínkem, jak se to dřív stávalo :o)

Květen 2016

Kiburi a trubkový hlavolam

Shinda a Ajabu poprvé