Belfast 2013

Tak po roce opět v ZOO v Belfastu a tentokrát dokonce bez deště a se sluncem, i když na začátku to až tak slibně nevypadalo. Ale měli jsme štěstí, mraky na obloze se rozplynuly a pondělí 1. července bylo jedním z nejhezčích dnů v celém týdnu.

Nemohla jsem se dočkat, až zase uvidím čtyřčlennou gorilí skupinku a byla jsem zvědavá, jestli se přihodilo něco nového. V skrytu duše jsem doufala v tu nejlepší zprávu, ale bylo to spíš jen moje zbožné přání než cokoliv jiného. Proto mi skoro vypadly oči z důlků a pusa se roztáhla do velikého úsměvu, když asi 10 minut po našem příchodu za námi přišla první ošetřovatelka, Tracey, a na moji otázku co je nového u gorilek, mi odpověděla - well, Kwanza is pregnant.

To mi udělalo neuvěřitelnou radost a Kwanza, jako by se touhle událostí chtěla sama pochlubit, se za námi přišla ukázat k oknu. U téhle noviny jsme zůstaly hodně dlouho. Povídaly jsme i o Gugasovi. Dozvěděla jsem se, že situace dlouho vypadala beznadějně a dokonce se už začalo uvažovat o jiném samci, což by ale znamenalo odsunutí Gugase jinam, zřejmě do nějaké samčí skupiny. Pro něj by to byl obrovský stres, protože Gugas je nervák a jakákoliv změna pro něj představuje hrozbu a vypětí. Už vloni mi Caroline říkala o testování spermatu, tehdy se ukázalo, že neplodný sice není, ale jeho páření s Kwanzou žádné výsledky nepřineslo. Letos mu dělali další tři testy a ty už ukazovaly spíš na jeho neplodnost. Ale naštěstí příroda udělala svoje kouzlo a výsledkem je těhotná Kwanza, která by měla porodit už začátkem září, datum prý mají stanovený na 6. září. Nikdo neví, jak se bude všechno dál vyvíjet. Mají trochu obavy z reakce Gugase na nový přírůstek, protože malou gorilku nikdy neviděl. Ale to má jednou poprvé každý a tak snad i Gugas s Kwanzou tohle zvládnou.

Kwanza má po těle malé bílé flíčky, které měla už i vloni. Tracey říkala, že si prvně všichni mysleli, že je to alergie na mléko, protože poprvé se u ní tahle vyrážka objevila právě vloni, když snědla kousek tvarohového dortu, který dostala k narozeninám Delilah. Proto Kwanza už žádné mléčné výrobky nedostávala, ale vyrážka se u ní čas od času objevila znovu. Z vyšetření krve se nic nezjistilo a tak se s tím teď nic moc nedělá, chtějí ji nechat v klidu. Ale už vědí, že to není alergie na mléko, protože jí zkusili dát kelímek tvarohu a vyrážka se nezhoršila. A tak je Kwanzička tak trochu puntíkatá, ale Gugasovi se i tak líbí a to je hlavní. A líbí se mu i přes svůj přetrvávající zlozvyk cucání prstu. Taky proč ne, vypadá při tom tak roztomile.

Taky jsem se dozvěděla, že měla už v průběhu léta přijít do Belfastu mladá 7-letá samička, ale vzhledem ke Kwanzinu těhotenství teď její příchod odsunuli až někdy na březen příštího roku, až budou všichni zaběhnutí a zvyklí na nový režim s miminkem. Opět nikdo neví, jak novou manželku přijme Gugas a můžeme jen doufat, že to nebude tak strastiplné, jako to bylo s Kwanzou. Ale situace je teď úplně jiná, Gugas je už mnohem jistější, klidnější a sebevědomější než před dvěma lety, kdy se stal z ničeho nic šéfem rodiny a kdy tuhle funkci dostal za těch pro něj nejhorších možných podmínek - odchod Boulase, odchod Bikiry, úmrtí Kukumy, příchod Kwanzy. Proto se dá doufat, že nyní bude i přijetí nové gorilky probíhat ve větším klidu.

Jinak je prý Gugas velkým milovníkem dek. To byl i Kukuma, pamatuju si, jak lítal po pavilonu s hnědou dekou přes hlavu jako nějaký obrovský duch. Zmínila jsem fotku Gugase z FB, kde byl vyfocený s přehozem na hlavě a vypadal jako matka Tereza. Tracey mi na mobilu ukázala fotku, kde měl prostěradlo hozené přes obličej, ale prej přes něj určitě dobře viděl, protože po ošetřovatelkách otáčel hlavu :o)

Velkým šéfem v rodině zůstává i nadále Kamili. Pořád je Kwanzinou kamarádkou, ale v těsném objetí, tak jak jsem je viděla poprvé, jsem je letos nezachytila. Kwanza se spíš držela v blízkosti Gugase a Kamili trávila víc času s Delilah. Když jsem Tracey povídala o naší Shindě a její pomoci ošetřovatelům v povodňové věži, kdy pošťuchováním Bikiru donutila odejít do druhé místnosti, říkala, že přesně tohle je Kamili. Někdy potřebují všechny gorilky dostat ven, ale hlavně Delilah si občas postaví hlavu a nechce odejít. A to je chvíle pro Kamili, která pro ni dojde, dá jí ruku do podpaží a odvede ji ven. Když jsem se zmínila, že se mi Kamili moc líbí v obličeji, že pořád vypadá, jako že se usmívá, tak jsem se dozvěděla, že zdání klame a že Kamili občas umí být pěkně drzá a zlomyslná, ale tomu se mi ani nechce věřit, no jen se podívejte na ten dobromyslný výraz :o)

Nejstarší gorilka je Delilah. Letos oslavila krásnou padesátku a vypadá pořád úžasně a řekla bych, že je v daleko lepší fyzické kondici než předloni, kdy se skoro vůbec nehnula z lůžka v síti. Letos pobíhala ve svém shrbeném postoji po trávě a hbitě se věnovala sběru zeleniny, který jim Tracey a Caroline házely shora přes sklo. Bylo neuvěřitelné, kolik toho dokázala během chvilky posbírat. S kusem kiwi v puse a zaplněnou náručí pak přišla degustovat přímo k nám ke sklu a musím říct, že se mi chvilkama docela sbíhaly sliny, když jsem viděla, s jakou chutí vše pojídá. Rozhozy byly za tu dobu, co jsme tam strávili, celkem tři a určitě potom následovaly další. Vloni ani nikdy předtím jsme tohle rozhazování zeleniny neviděli a tak když jsem se na to ptala, dozvěděla jsem se, že se chystá rekonstrukce gorilčího pavilonu a proto se snaží udržet gorilky co nejvíc venku. Pokud je pěkné počasí, tak je vnitřní pavilon úplně zavřený a jenom na noc jim otevřou jednu ubikaci, kam si mohou zalízt. Jasně, že třeba hned druhý den, kdy lilo jako z konve, je určitě pustili dovnitř, ale jinak je učí na to, být venku co nejvíc to jde. Pavilon rekonstrukci určitě potřebuje, gorilky tam nemají žádné další zázemí jako ty naše a kdyby byla nutná separace některé z goril, nemají ji kam dát. Gugas je prý občas trochu naštvaný, že nemůže dovnitř a tak zalízá aspoň do malého vejminku, kam nikoho dalšího nepustí.

Taky jsem se dozvěděla docela úsměvnou příhodu, i když z mého pohledu úplně nepochopitelnou. Zmínila jsem se o Moje, že má teď taky miminko a Tracey mi řekla, že zrovna minulý týden byli u nich v ZOO dva návštěvníci z Prahy a sháněli se po Moje - prej kde je Moja, která to je? Tracey jim řekla, že tady žádná Moja není a oni trvali na tom, že tam musí být, protože se tam stěhovala. Tak nevím, jestli spadli z višně nebo co. Když už to byli takoví fandové, kteří se za Mojou vydali do ciziny, tak nechápu, že nevěděli, kde vlastně je. Stejně si nakonec asi mysleli, že ošetřovatelky nevědí, koho tam vlastně mají :o)

Když už jsem se zmínila o Moje, řekla jsem i o naší tragédii s Tatunkem. Moc jsem toho ale říct nedokázala, protože i téměř po roce mi do krku okamžitě skočil knedlík a musela jsem změnit téma. Po Tracey se pak u nás zastavila i Caroline a i ona si prohlídla všechny fotky Bikiry i Taníka, ptala se, jestli je pořád ještě ve Stuttgartu. O Bikirce řekla, že jí připadá starší a dospělejší, než když odtud odjížděla a pobavila ji historka s malováním zdí rajčaty.

Jsem moc zvědavá na příští rok, mělo by nastat tolik změn, že nebudu vědět, kam dřív koukat. Hlavní teď je, aby Kwanza zvládla porod a všichni členové rodiny příchod nových gorilek - jak miminka, tak i mladé samičky. A Kwanzičce moc přeju, aby z ní byla skvělá mamina a prožívala už jen samé štěstí.

A ještě krátce k šimpanzí rodince, která sídlí hned vedle té gorilí. Vloni se jim na den sv. Patrika narodila holčička Lucy, letos, 10. dubna, přibyla další holčička Pixie. Obě jsou neskutečně roztomilé. Lucy je už dost samostatná a podle toho, jak jsme ji pozorovali, je asi taky velké zlobidlo. Bohužel pořídit dobrou fotku u šimpanzů je skoro nemožné. Skla dole jsou buď špinavá nebo zamlžená a světlo je tam hodně mizerné a tak i když situací k focení bylo tolik, až z toho srdce bolelo, fotek aspoň trochu použitelných zbylo jen málo. První fotku jsem udělala ještě zvenku přes sklo, rodinka seděla na zahradě a i když to bylo hodně daleko, aspoň Lucy je tam dobře vidět. Potom se všichni přesunuli dovnitř a nastala akce, za kterou by se nemusel stydět ani Leonardo DiCaprio ve filmu Catch me if you can. Lucy se proměnila v neskutečně hbitou pavoučí holčičku, která šplhala po sítích, přesunovala se ručkováním po stropě a rychlostí veverky lezla do výšek po kmenech. Chudák mamka Lizzie s Pixie zavěšenou na břiše se ji snažila stejnýma cestama chytit, ale Lucy dlouho vyhrávala. Nakonec ji Lizzie za skandovaného povzbuzování diváků chytila za nohu a vítězoslavně odnesla do hnízda v síti, aby za asi deset sekund Lucy zase utekla a akce začala nanovo :o)

Vydržela bych u nich hodně dlouho. Nakonec jsem těch fotek, i když nekvalitních, sesbírala dost na to, abych z nich udělala fotovideo a tak tady je vyjímečně i jiné než gorilčí. 

Belfast 2013

Lizzie, Lucy a Pixie