Tatunkovy šesté, už obláčkové narozeniny

Milovaný Tatunku,

dneska jsi měl slavit svoje 6. narozeniny úplně jinak a jinde než na tom svém nadýchaném obláčku. Tak ráda bych pro tebe udělala nějaké veselé narozeninové albíčko.

To poslední, k tvým 5. narozeninám, bylo trochu jiné než ty předcházející. Přece jenom první pětiletka je důležité jubileum a tak jsem se při psaní vrátila až k tvému narození. Použila jsem v albu krásnou písničku od Mika Oldfielda a napsala k ní slova o tom, jaké to pro všechny bylo, když ses ještě schovával u mamky v bříšku a teprve se chystal na svět. Nevím, co mě k tomu vedlo, ale teď mi to přijde jako nějaké mrazivé znamení osudu a když se na album dívám zpětně, s tím vědomím, co se pak stalo, nepřijde mi vlastně vůbec legrační.

Tvůj odchod, tak náhlý, nečekaný a neuvěřitelný, mě pořád moc bolí. Čas se zatím neukázal jako nějaký velký léčitel a jak Kiburek roste čím dál víc do tvojí podoby, tím hůř se pobírá, že ty tady nejsi. Narozeniny by se neměly slavit se slzami, ale já jen zatím nevím, jak na to.

Posílám ti nahoru vzpomínku u zapálené svíčky, stejně jako tvůj bráška Kiburi a taky slib, že na tebe nikdy v životě nezapomenu, krásný goriláčku. 

Za všechny dopis od Kiburka a přidám ti sem fotky s kolem, které jsi dostal k minulým pátým narozeninám a které sis už nestihl užít.