18. března 2017

Měla to být úplně stejná sobota jako každá jiná. Ale ve 4 hodiny ráno mě probudilo Kubíkovo bouchání na balkonové dveře a tak jsem zjistila, že venku prší. Co prší, lije jako z konve. Normální člověk by si řekl, kurník, zase jeden zkažený den. Ale člověk z okruhu Gorilkovic rodiny zajásá a pomyslí si - huráááá, den jako stvořený pro návštěvu ZOO. Nebudou tam davy!!! A tak jsem sdělila tuto radostnou novinu spícímu manželovi, dala baterku z foťáku do nabíječky, nastavila budík na 6. hodinu a ještě na dvě hodinky zalezla do postele.

U Gorilkových jsme byli kolem půl 10. V Praze už sice po dešti nebylo ani památky a vypadalo to na docela hezký den, ale ani tak tam nebylo moc lidí a nebyl problém dostat se v pohodě ke všem oknům. Očekávala jsem, že v tu dobu budou všichni schovaní v zázemí a pavilon se bude uklízet, ale omyl - Gorilkovi byli v pavilonu. Polehávali, posedávali, občas něco pochroustali, ale jinak žádná aktivita k vidění nebyla.

Kamba seděla bez hnutí přímo naproti nám, pan Richard se rozvážným krokem procházel sem a tam, zahleděl se naším směrem a pak se zase odebral k oblíbené palandě, čerstvě 24-letá Kijivu čekala celá natěšená na nějaké překvápko k narozeninám, kterého se nedočkala, Nuru se z nudy trochu houpal, prej aby se neřeklo, že ztrácí styl, Kiburi čekal, kdy za ním brácha už konečně dorazí a měl radost, že přišel, i když mu zabral houpajdu, Ajabu seděl ve slámě jak ten zajíček v jamce a divil se, proč si ho mamina nevšímá, až se Shinda nad zajíčkem opuštěným smilovala a nabídla mu náruč a Bikirka, jak se zdálo, trochu zpytovala svědomí. Zaslechla jsem totiž, že prý Gorilkovi dneska mají změnu režimu, protože Bikira ráno při odchodu do ložnic protestovala a tak se pro dnešek pavilon musel obejít bez úklidu.

A bylo vidět, že tahle změna zřejmě ovlivnila jejich chování po celé dopoledne, protože všichni byli nesví, jakoby vyměnění. Ani ten malý tryskáček nelumpačil jako obykle. Držel se hlavně u mamky a zdálo se, že se nudí. Tak si aspoň trochu pobumbal, okem znalce žen zhodnotil mamčinu krásu, popřemýšlel si o smyslu života, vyzkoušel postýlku nazvanou "mamčin bok" a nakonec si za to všechno zatleskal.

Využili jsme toho klidu a nicnedělání a na chvilku jsme odešli mrknout se na lvy, kde nám odměnou byla krásná podívaná na velké lví mazlení - video je ZDE.

Po příchodu zpět ke Gorilkovým už tam bylo přece jen živěji, ale i tak, všichni se pořád dívali k oknu i ke dveřím, jakoby čekali, že se už konečně zase bude něco dít. Shinda a Ajabu zaujali pozici u posledního okna a pak jsem se konečně dočkala krátké pozornosti od toho úžasného mrňouska, který přišel zblízka zkontrolovat můj batoh s kočičkou (video ZDE).

Potom nastal kolotoč Ajabíkových vylomenin, které jsem nestíhala fotit a jen jsem se kochala. Holčička vedle mě poznamenala - "tatí, hele, on se normálně směje!" A fakt se smál, ten malý Zázrak.

Kijivu mi přišla nějaká pohublá, ale ten dojem možná vyvolává to, že je opravdu DOST vyholená. A když se nedočkala žádného daru k narozeninám, pomohla si sama. Kiburi se chvilku mazlil s Ajabíkem, ale když slyšel, jak si lidi povídají, že je maminka, tak se naštval, vyšplhal se až pod strop a tam si MUŽNĚ chroupal větvičky. Kamba se pohupovala v hamace a přestože ji sama celou pěkně zaplnila, i tak se tam ještě našlo místo pro dalšího zájemce a mně během chvilky narostla série fotek "Kamba a Nuru".

Nuru pak zaznamenal nějaké dění za oknem přípravny a tak opustil tetu a šel zjistit, co a jak. V přípravně byla zřejmě nějaká návštěva, celá u vytržení z přítomnosti tak krásnýho kluka a Nuru se při focení naparoval jako skutečná celebrita.

Hamaka potom dost rychle změnila majitelku, když Kambu vystřídala Kijivu. Ta si ovšem ležení ještě vyšperkovala plnou náručí přinesené dřevitky. Bikirka se nám taky přišla ukázat až těsně ke sklu, jako by se chtěla omluvit za způsobené trable. Ale myslím, že při pohledu na její krásnou tvář by jí odpustil každý úplně všechno.

Když jsme odcházeli, tak už byl opět pavilon celý v poklidu. Každý si našel nějaké svoje útulné místečko, kde se dobře odpočívalo, ale nejměkčí pelíšek ze všech měl určitě kouzelný capartík Ajabu.

Březen 2017