Čokoládka Tano

V úterý 8. listopadu 2011, kolem půl 6 odpoledne, došlo k události, na kterou se celý gorilčí národ dlouho chystal a těšil. Bikira porodila svoje první mláďátko. Bohužel to nepokračovalo tak, jak jsme si všichni přáli a malá gorilka zůstala ležet v hromadě dřevitky. Postupně se na ni přišli podívat všichni členové Gorilkových a bylo vidět, že je křičící nožičky a ručičky, vykukující ze slámy, zajímají, ale vytáhnout malého tvorečka ven si nikdo netroufl.

Nakonec došlo k tomu, že se pavilon musel vyprázdnit a malou gorilku přišli osvobodit lidé. Ukázalo se, že mláďátko je chlapeček. Bohužel se ale také ukázalo i to, že je goriláček podchlazený, jeho tělesná teplota byla nižší, než by měla být a tak byl položen do inkubátoru. Goriláček byl kouzelný, úplně jiný než hned po narození Tatu nebo Kiburi. Měl barvu mléčné čokolády a tak jsem mu dala pracovní název Čokoládka.

Po pár dnech, v pátek 11.11.2011 v 11 hodin, došlo k plánovanému pokusu přiložit Čokoládku zpět k Bikiře. Byla v tom velká naděje, ale i pochybnosti, zda se to povede. Bohužel nepovedlo a tak Čokoládka odcestuje do jiné rodiny, kde mu dají šťastný život a vychovají z něj krásného gorilího samečka.

Pokus o spojení Bikirky se synem

Obrečela jsem to, stejně jako určitě spousta dalších. Ale život je takový, někdy se daří všechno a jindy zase ne. Tahle smutná zkušenost přesto přinesla hodně pozitivního. Především poznání, že porod proběhl v pohodě a Bikira ho zvládne i příště a tato zkušenost se jí určitě bude hodit.

Hodně štěstí ve světě, bojovníčku Čokoládko!

A jak tu událost popisují Gorilkovi?

Mrně se narodilo 8. listopadu 2011. Jenže Bikira vůbec nevěděla, co si s malým čokoládovým miminem počít a prej jí na sebevědomí nepřidala ani parta nás zvědavých ženských, který jsme se přišly podívat, co že to tam ve slámě leží. No tak to by ale byl zvědavej snad každej, když to tam křičelo a vystrkovalo nohy ven, ne? Prostě se to stalo a už se to nedá změnit. Bikira pak s těžkým srdcem poslala kluka na výchovu do gorilí školky ve Stuttgartu a věřila, že s ním zůstane v kontaktu aspoň písemnou formou.

A věřte nebo ne, ten malej prcek Tano svůj slib dodržel a svojí mamce fakticky, tak, jak se sluší, na gorilí duši a uši,  pravidelně psal.

Dopisy i album ze stěhování školky najdete v dalších podsekcích.