26. července 2014

Tak tahle nějak si možná v sobotu povzdychl Kiburi. A měl pravdu, kdybych měla kožíšek jako on, taky by se mi z něj určitě kouřilo. Ani se nedivím Kijivu, že provádí tak často depilaci.

Zápis z téhle návštěvy nebude moc dlouhý, protože jsme u Gorilkových byli jen chvilku. Vzali jsme to netradičně z druhé strany a od vchodu jsme hned zabočili nahoru k orangutánům, protože už jsem konečně chtěla vidět malou Diri. Úplně mě okouzlila svojí roztomilostí, je nádherná. Už při focení jsem věděla, že fotky budou na nic, Dirinka lezla po síti v polostínu a nemohla jsem najít žádný úhel, kde by nebyla jako v oparu. Ale i tak jsem pár fotek cvakla.

Potom jsme se šli dál kolem hroší rodinky schované pod vodou a pokračovali ke slonům. Měli jsme štěstí, že po chvilce, kdy byli ještě uvnitř v boxech, se otevřela brána a skupina slonů vyrazila ven. Sita už sice trochu povyrostla, ale pořád je to ještě kouzelné sloní mrně.

Když jsme potom všelijakými oklikami dorazili ke Gorilkovým, uvnitř v pavilonu se ještě uklízelo a Gorilkovi byli různě poskládaní venku. Prvně jsme viděli Kambu a Kiburka, kousek nad nimi elegantně pózovala Bikira, kterou Kiburek přišel pozdravit a za špinavým sklem zvědavě nakukoval Nuru. Ostatní byli zřejmě poschovávaní ve stínu na verandě, ale tam byl u skel chumel lidí a tak jsme nic neviděli.

Potom se už zvedla mříž dovnitř a venku nastal pohyb. Nuru vyběhl naproti bráškovi, ten k němu pár metrů po trávě dokotrmelcoval a když došla Kamba, posbírala kluky a šlo se domů. Uvnitř projevila největší smysl pro bleskurychlou akci Kijivu. Rozběhla se pavilonem, sebrala ze země všechno, co mělo zelenou barvu a ověšená větvemi jako strom se potom vydala na povodňové schody, kde nerušeně hodovala.

Ale ani Kiburek se nenechal zahanbit, bylo vidět, že je mu mamka dobrým příkladem. No a protože Kiburi je zase dobrým příkladem pro mladšího brášku, tak i Nuru sesbíral pár větví, hrdinně zaujal pozici na špalku v blízkosti tety Shindy a okusoval dočista jako dospěláci. Když dokousal, šel ještě zkontrolovat velkého taťku a eventuelně mu nabídnout svoji nezištnou pomoc.

Potom se to uvnitř začalo hoooodně zaplňovat návštěvníky, po zádech mi stékal čůrek potu a tak jsme vyklidili pozice a šli na chvilku ven do stínu. Za chvilku jsem šla zkontrolovat, jak se situace změnila.

Kambušku jsem našla odpočívat na Richardově palandě a za chvilku si za ní vlezl i Kiburi, aby dotankoval zásoby po přesnídávce. Bohužel, z fotek s Kiburkem jsou jenom mazanice a tak aspoň Kamba trochu vyšla. Bikira seděla na schodech a dojídala větvičku, Shinda se rozvalovala u skla a Richard vyšel na zápraží. Tam si přišla poležet i Kijivu, ale za chvilku se za ní přihnal Nuru a taky nutně potřeboval doplnit bříško. Měla jsem štěstí, že v tu chvíli se zrovna prostor u venkovního okna vyprázdnil a tak jsem mohla nacvakat plno fotek, jednu jako druhou, no ale nefoťte, když vám takhle krásně pózují.

A potom zazvonil zvonec a návštěvě byl konec. Ale aspoň jsem zjistila, že nemusím pokaždé nafotit 1000 obrázků a vystát u Gorilkových důlek. I krátká návštěva stojí za to a je náplastí na absťák, který jsem po dvou měsících už cítila.