26. února 2011

Dnešní den pojali Gorilkovi klacíkově a polínkově. Když jsem dorazila, všichni byli obtěžkání polínky, ze kterých svědomitě ohlodávali kůru a někteří rychlejší jedinci už vydlabávali z navrtaných dírek schované pochoutky. Nevím, co tam měli, asi rozinky, možná oříšky nebo kousky ovoce, ale muselo to být hrozně dobré, protože si všichni dávali moc záležet, aby polínka důkladně pročištili.

Mojka si pro jistotu vzala polínka hned dvě a dalo jí práci uhlídat si je, aby jí je nikdo nesebral.

Moc se mi líbilo, jak krásně používali různé nástroje, aby se do dírek dobře dostali. Richard například využil svých dlouhých nehtů.

Tatu zase usoudil, že má prstíky ještě dost tenké na to, aby se do dírek hravě dostal.

No a Mojka si připravila krásně dlouhý klacík a používala ho jako pravá dáma v té nejlepší restauraci, však na ní taky Tatu mohl oči nechat.

Tatu opět překypoval dobrou náladu a energií a nenechával nikoho v klidu. Mojku zaházel dřevitkou, u mamky zkusil štěstí s mlíčkem, Bikiru obšťastňoval herdami do zad a nakonec se trochu zklidnil u tety Kamby, která jako by říkala - Goriláku na nebesích, ty to vidíš!

Bikirka posedávala stranou od ostatních, ale jinak byla v pohodě. Opět předvedla bravurní chůzi po dvou po zemi i po laně - ale bohužel, oběd na ni zase nezbyl a tak se spokojila aspoň s polínkem. I to jí ale zůstalo jenom chvilku, protože za ní přišla Moja, sedla si před Bikiru, chvilku si počkala, až se Bikira podívala jinam a polínko jí ukradla. Opice jedna.

Kijivu si užívala pohodu s Kiburkem, po ohlodání polínka si chvilku šmátrala v puse a měla jsem pocit, že si možná zarazila třísku, ale pak se pohodlně natáhla na záda a určitě ji nic nebolelo.

No a Kiburek je prostě Kiburek. Nemůžu z něj spustit oči. Po obědě se návštěvnický prostor hodně zaplnil. Lidi stáli před skly i ve třech řadách a tak jsem musela docela dlouho čekat, než jsem se opět dostala někam, kde jsem viděla a mohla fotit. Ale stálo to za to a Kiburi mě odměnil řadou ksichíků a kulením očiček.

Skoro jsem ani nezaznamenala Shindu. Byla v klídku, ležela si na zádech a nejvíc mi u ní utkvělo v paměti, jak si depílovala svůj vlastní porost na hlavě a s chutí ho pojídala. Prostě je to gurmánka.

A Richard, ani ten dneska nikoho nehonil, nikoho nevychovával, evidentně byl spokojený s polínkovým přídělem a dobrá nálada mu zůstala po celou dobu.

Jedinou vadou na kráse byla moje chřipka nebo co to na mě skočilo, ale i tak jsem si návštěvu krásně užila. U Gastona jsem si pak dala horkou bramboračku a při pohledu na rozkvetlý kočičky se mi zvedla nálada ještě víc. Snad to jaro už opravdu přijde.

Únor 2011