Dublin 2014

ZOO v Dublinu jsem navštívila podruhé, ale letos to pro mě byla docela zkouška nervů a sebeovládání. Snad nikdy předtím jsem neviděla pohromadě tolik nevychovaných a nevycválaných spratků, jako v Dublinu u goril. Byli narvaní u skla a tloukli do něj rukama a potom vším možným, co našli. Když od gorilek nepřišla očekávaná reakce, tak do oken pro jistotu i kopali a ječeli jak na lesy "Hey, stupid monkey, look at me!" 

Poprvé jsem odtud musela odejít, jinak bych jim už jednu flákla, podruhý jsem se vracela s nadějí, že už to bude pryč, ale byla tam jiná skupina, která se chovala stejně a do skla tentokrát bušili i dospělí. Zrovna pršelo a tak byli všichni nacpaní v přístřešku, z jedné strany dav lidí, z druhé schovávající se gorilky. Naštěstí jim asi to chování návštěvníků nevadilo tak jako mně anebo jsou na to už zvyklí.

Za sklem byli Kituba a Kambiri, kteří celou dobu předváděli zápas ve volném stylu a tak když jsem vypnula vnímání toho řevu kolem, mohla jsem se i bavit.

Gorilí skupina se proti roku 2012, kdy jsem tam byla poprvé, změnila. Odešli dva bráchové Alf a Evindi a ze Stuttgartu přišla malá Claudie, kterou v Dublinu přejmenovali na Kafi. V současnosti je tam tedy stejně jako v Belfastu šest goril - táta Harry, první manželka Lena a její syn Kituba, druhá manželka Mayani a její dcera Kambiri a krásná slečna Kafi.

O jednotlivých členech skupiny jsem psala už v minulém článku a tak teď se zmíním jen o tom, co je nového. Pro gorilky hlavně asi to, že jim do jejich rozsáhlého království přibyli noví kamarádi - početná skupina mangabejů. Viděla jsem je pohromadě už předtím na fotkách, ale stejně když jsem je pak uviděla takhle naživo, nemohla jsem se toho pohledu nabažit. Mrňaví mangabejové nemají před mnohem většími gorilami žádný respekt a bylo úžasné pozorovat jejich hrátky hlavně s Kitubou, který je asi jejich nejoblíbenějším objektem zájmu. Pořád jich kolem něj bylo plno a pro mě byl nejúžasnější okamžik, když Kituba vzal jednoho mangabeje na záda a udělal mu zdarma projížďku po zahradě. Zachytila jsem z toho jen začátek, protože potom zmizeli za stromem a v trávě.

Když později přišel ošetřovatel, ptala jsem se ho, jestli to mezi nimi takhle fungovalo hned od začátku. Říkal, že je samozřejmě pozorovali, ale že tam nebyl žádný problém, gorily je přijaly celkem klidně, jako by tam mangabejové byli odjakživa. A že by byl problém, kdyby je dali třeba na druhou stranu ostrova k šimpanzům - tam by hrozilo, že by je šimpanzi mohli zabít a sežrat, protože na rozdíl od goril jsou to masožravci a taky jsou mnohem agresivnější. 

Potom mluvil k návštěvníkům o gorilí skupině, tak, jak to probíhá i v Praze. Že Harry je otcem 5 dětí, z toho 4 má s Lenou a 1 s Mayani, že je to sweet boy a někdy trochu bojácný. Že Kafi přišla ze Stuttgartu poté, co ji zkoušeli spojit s jinou skupinou, kde to bohužel nevyšlo a tak přišla k nim do Dublinu, kde ji skupina přijala velmi dobře. Že Kituba a Kambiri si často hrají s prostěradlem, kdy si na něj jeden lehne a druhý ho na něm tahá (velká škoda, že to zrovna nepředvedli, když jsem tam byla). Že pravidelně jednou za týden dělají u každého zevrubnou zdravotní prohlídku, jestli jsou v pořádku a k tomu účelu je snadno přilákají do blízkosti pomerančovým džusem, který gorilky milují. Že neumí a nemůžou plavat kvůli tomu, že jim ve vodě hodně ztěžkne srst a táhne je dolů. Že v pavilonu mají ještě pořád volnou kapacitu a tak se nebrání příchodu dalších goril.

Asi těch informací bylo víc, ale je složité poslouchat a zároveň sledovat a fotit gorilky a tak jsem všechno neslyšela. V tu dobu zrovna u nás pózovala dlouhou dobu na stromě usazená Kafi a tak jsem měla oči jen pro ni. A aby jí nebylo smutno, společnost jí pak přišel dělat Kituba.

A potom se už čekalo, až se otevře vnitřní pavilon, kde bylo připravené odpolední občerstvení. Venku se celý den střídal déšť se sluníčkem a podle toho to vypadalo. Prší - naštvaná Lena maže pod střechu, zatímco chytrý Harry už pod stříškou dávno leží. Svítí - Kituba a Kambiri se jdou ohřát a zase se čeká, až se otevře mřížka dovnitř.

No a potom se konečně dočkali, dveře se otevřely, všichni naběhli dovnitř a tam už se moc fotek pořídit nedalo, tak za všechny aspoň Kafi pusinkující Kafi a pak už jen zocelit nervy na cestu zpět na hotel přes ucpaný Dublin. 

Dublin 2014