Belfast 2009

Jak se mi splnil sen - setkání s Kukumou

ZOO v Belfastu jsem navštívila už po několikáté. Poprvé jsem tam byla v roce 1996, páni, to teda letí. Ale vůbec si z té doby nevzpomínám na gorily, v hlavě mi zůstali hlavně mořští lvi, neboli lvouni, protože z těch jsem byla unešená a okouzlují mě dodnes. Vloni jsem šla do této ZOO už s vědomím, že chci vidět hlavně gorily a doufala jsem, že mezi nimi rozeznám bratra naší Shindy Kukumu. Měla jsem štěstí, že z přípravny vyšla ošetřovatelka a tak jsem ji oslovila a docela dlouho jsme si o gorilách povídaly. Tenkrát mě hodně mrzelo, že jsem si sebou nevzala nějaké fotky naší pražské rodinky, abych se s nimi mohla pochlubit.

A tak letos jsem se patřičně vybavila. Vzala jsem si sebou nejen tašku s naším malým krasavcem Tatunkem, ale taky hlavně fotoalbum s fotkami Gorilkových a doufala jsem, že tam u gorilek někoho potkáme. Není tam totiž žádná služba ani ostraha jako v pražské ZOO, vlastně tam nebývá skoro nikdo, a to ani návštěvníci, což je na jednu stranu zarážející, ale na druhou stranu - hurá, nebudeme se u oken s nikým přetlačovat.

Když jsme došli k pavilonu, gorily zrovna byly buď poschovávané anebo některé ve venkovním výběhu. Viděla jsem všehovšudy čtyři a tak když ke dveřím do zázemí přišla slečna v černém svetru, jaký tam mají ošetřovatelé, zeptala jsem se jí, kolik mají ve skupině goril. Dozvěděla jsem se, že pořád šest, stejně jako vloni a potom jsme se daly do řeči. Řekla jsem jí o tom, že Kukuma je bratr Shindy a taky jsem jí ukázala fotky. Největší zájem u ní vzbudila Kamba, která je hodně podobná jejich Kamili, a taky telefonující Kijivu - Kukuma prý taky takhle telefonuje. Potom k nám zavolala ještě druhou ošetřovatelku a tak jsem byla ve svém živlu, protože o gorilkách bych si mohla povídat pořád. Porovnávali jsme, jaké kdo provádí kousky (Kukuma prý v jejich skupině jasně vede, je velmi vynalézavý ve vymýšlení kukumovin) a hodně jsem jim povídala o našich gorilkách. Až později mi došlo, že možná díky tomu všemu si ošetřovatelky myslely, že jsme (já i můj muž) také ošetřovatelé v ZOO a možná i proto nám později nabídly, jestli se nechceme jít podívat do zázemí. Úplně se mi zastavil dech, no jéje, kdo by nechtěl???

Ale to bylo opravdu až později, mezitím jsme od gorilek odešli, prohlídli si další kus ZOO a potom jsme se znovu vrátili. Jedna z ošetřovatelek vyšla ven a divila se, že jsme stále tady a pak nás pozvala dozadu.

Zázemí u gorilek vypadá mnohem hůř než v Praze, je to vlastně dlouhá tmavá chodba s několika dveřmi do zamřížovaných kójí pro případ nutného oddělení některé z goril. Jinak jsou ale kóje ze strany od goril otevřené a gorily si tam můžou zalízt, kdykoliv se jim chce. Když jsme tam přišli, zrovna v jedné z klecí ležel Gugas. Prvně mi ho přišlo líto, vypadal tam jako vězeň a tak jsem se zeptala, proč tam je, ale prej si tam chodí pravidelně po obědě lehnout :o)

No a za chvilku přišel Kukuma. Obrovský svalnatý gorilák s dlouhými pažemi a krásnýma očima, kterýma si nás pozorně prohlížel. Připadala jsem si jako ve snu, tohle jsem si vždycky tak moc přála zažít s našima gorilkama, ale nikdy jsem je neviděla jinak než přes sklo. Tady byl ten kontakt tak blízký, až se mi z toho chtělo brečet. Začala jsem si s Kukumou povídat a on se ani nehnul, jen ty jeho oči mu jezdily z ošetřovatelek na nás. Zůstali jsme tam asi 20 minut a Kukuma tam byl celou dobu s námi. Odběhl jen jednou, to aby si přinesl hnědou deku, pod kterou se nám občas schoval a nebo ji nabízel pod mříží výměnou za něco na zub. Podala jsem mu list hlávkového zelí, Kukuma si to ode mě vzal, očuchal to a hodil mi to zpátky. V jeho pohledu jsem četla - no, tak to ses teda moc nepředvedla :o)

Bylo to tak krásné setkání, že i teď, týden poté, mi jezdí mráz po zádech, jenom když o tom píšu. Žádná další z gorilek, kromě odpočívajícího Gugase, za námi nepřišla, jako by tušily, že Kukuma je pro nás něčím speciální. Když jsme pak odcházeli, Kukuma stále visel u dveří a díval se za námi a bylo mi za něj trochu smutno, připadalo mi, že by se taky rád podíval dál, než je mu dovoleno.

Chystám se poslat oběma ošetřovatelkám dopis plný díků, protože si ani neuvědomuju, jestli jsme jim tam vlastně pořádně poděkovali, byla jsem z toho všeho v takovém rauši, že ani nevím, jak jsem se dostali do auta.

Tak takhle se mi splnil můj gorilčí sen.