6. února 2015

V pátek jsem měla cestu do Prahy a bylo to BUĎ A NEBO. Buď se ke Gorilkovým dostanu a nebo nedostanu. Osud mi přál a vyhrálo buď a tak jsem mohla po dvou měsících znova strávit aspoň chvilku ve společnosti téhle nádherné gorilí rodinky. Hned na začátku jsem ale měla trochu smůlu - v 11 hodin byl pavilón ještě pořád prázdný a Gorilkovi zavřeni vzadu v ložnicích, prý kvůli nějakým technickým problémům. Naštěstí jsem se nenechala odradit informací, že to může trvat ještě klidně hodinu, zůstala jsem lelkovat u oken a Gorilkovi přišli asi tak po 20 minutách.

Přišli všichni, až na Bikirku, která už asi tradičně zůstala za šubrem a jen občas vykoukla ven. Ostatní se zatím vesele účastnili sběru zeleniny a taťka Richard zase jednou neudržel nervy na uzdě a pořádně prohnal Kiburka i Kambu s Nurískem na zádech, za což si nevysloužil ani trochu sympatií od publika. Lidi ho potom častovali slovy "to je teda lakomec, viď?" a "aby ti ta držka nepraskla, hamoune". No jo, tak prostě je to Ríša, co s ním už...

Bikira, která mezitím už byla skoro venku, po tomto malém incidentu zase ladně zaplula zpátky za šubr, kam ji postupně chodil navštěvovat nejvíc Kiburi a taky se k ní dovnitř na chvilku nastěhovala i Shinda. Ta si tam spokojeně chroupala nasbíraný proviant a Bikira po ní po očku pokukovala, co ta tetka asi tak má za lubem. Shinda si potom našla nějaký úžasně chutný koblížek a tak se odstěhovala na špalek pod okno, kde dělala chutě všem v kuchyni.

Kiburi si šel taky na chvilku od přemlouvání tety odpočinout, ono to dá přece jenom zabrat a jednomu u toho vyhládne. Potom ale jak Kiburi, tak Shinda přehodnotili svoji úlohu, která jim byla přidělena a znovu šli tetu Bikiru zkontrolovat, jestli se mezitím už nerozmyslela. Evidentně nevěděli, co s ní, i když o tom špekulovali, až se jim od zadečků kouřilo. Nakonec z toho byli nervózní už všichni.

Kijivu si začala ze zoufalství vytrhávat svoji dorůstající čupřinu, Shinda se ze samého koblížkování přesměrovala na klacíkový okus a Kiburi si za svoje nezištné služby s tvrdohlavou tetou vysloužil otevření dveří a podrbání po zádíčkách. Nuru opustil záda tety Kamby a šel si trochu protáhnout tělíčko. Ono totiž takové dlouhé koukání na pořád stejnou situaci jednoho dočista unaví.

A pak se najednou začaly dít věci. Za oknem v přípravně se objevila hadice a všichni hosté, včetně samotné hostitelky, byli z kumbálku vystříkáni ven. Ze všech nejvíc brblal Kiburi a když si z kožíšku nevěřícně vytíral to nepříjemné mokro, úplně jsem slyšela, jak si pro sebe mumlá - za dobrotu na žebrotu, příště se vám na nějakou pomoc vyprdnu...

No ale vodní domluva zabrala a Bikirka konečně vyšla ven. Shinda ještě rychle vyzkoušela, jestli by si nemohla kamrlík zabrat na chvilku jen pro sebe, ale šubr se začal spouštět dolů a tak si to honem rychle rozmyslela a vyšla ven. A Gorilkovi byli konečně pohromadě.

Nuru sledoval tuto vodní show už zase bezpečně usazený na zádech tety Kamby, co kdyby se potřeboval rychle schovat a nožičky by mu nestačily? Potom mu ale došla jedna věc: všichni se tady nějak podíleli na vylákání tety Bikiry ven a jenom on to pozoroval z dálky. To přece nejde. A tak se zamyslel nad situací a rozhodl se zasmušilou tetu trochu rozveselit svým cvičením na laně. Sám Nuru byl ze sebe celý unešený, stejně jako všichni ostatní. Ale nejvíc paf z toho byla samozřejmě teta Bikira, která nemohla uvěřit, že jen pro ni malý Nuru naštudoval takovou úžasnou cvičební etudu. Hrdý na svého brášku byl i Kiburi, protože věděl, že na tomhle klukovi nepracoval nadarmo a spokojený byl samozřejmě i táta Richard, který už dočista zapomněl na svoje dřívější extempore.

Dál vše probíhalo v klidné atmosféře. Nuru, všemi pochválen, zatoužil po dalším pěkném kousku a tak se vyšplhal až skoro pod strop, kde vypadal jako maličká hvězdička na nebi a tam se oddával okusování větvičky. Kiburi taky okusoval, ale pro změnu dole, aby přece síly byly rovnoměrně rozdělené. A slušelo mu to náramně. A aby se mu okusovalo líp, zaujal pohodlnou pozici vleže na zemi v dřevitce. Prostě šikovný kluk. Ale to se o něm přece ví už dávno.

Kambuška trpělivě čekala, až k ní její malý batůžek dorazí ze svých výšin a dočkala se. Nuru dobře usoudil, že sice nahoře je pěkný výhled, ale nikdo se tam s ním moc nepomazlí. A tak honem slezl dolů a během chvilinky se už zase rozvaloval u tety na zádech. A navíc jsou dole i dvě čerpací mlíčkové stanice. Prvně zaparkujeme u stanice KAMBA a protože o stanici KAMBA projevil zájem i Kiburi, tak se přestěhujeme do stanice KIJIVU.

Potom jsem už musela odejít. U Gorilkových se ale stejně všichni ukládali k odpočinku. Nuru si spokojeně dumlal u mamky, Kiburi se po naplnění bříška natáhl vedle tety Kamby a jako přídavek ještě lovil pár holoubátek, taťka Richard se uvelebil na palandě, teta Shinda si udělala pohodlí, tak jak to pokaždé umí a teta Bikira zapózovala po modelkovsku na parkosu.

Všechny popsané situace jsou na fotkách ve videu, které je tentokrát trochu delší, protože fotek je hodně.

Návštěva Gorilkových byla sice krátká a nic převratného se při ní neudálo, ale v té zimě zahřála na duši víc než kdy jindy a u srdce mi bylo tak krásně teploučko. Díky že jste, milí Gorilkovi.

Únor 2015

Zahrnut Kiburkův hon na nosní holoubátka ;o)