14. července 2011

Tenhle den byl opravdu vydařený. Teplota oproti středě krásně spadla dolů, v ZOO jsem byla 45. návštěvník a vůbec se všechno vyvíjelo skvěle.

Když jsme dorazili ke Gorilkovým, vnitřní pavilon byl prázdný, stejně tak venkovní výběh. V noci byl pěkný slejvák a tak tráva byla pro gorilky ještě asi dost mokrá. Ale čekání nebylo zbytečné, slečna u gorilek nás upozornila na pásovce, který prý nebývá tak často vidět a teď pobíhal po zemi jako natažená tryskomyš, bylo až neuvěřitelné, jakou měl takový malý tvor výdrž.

A pak už byli Gorilkovi venku a já stihla nafotit skoro 400 fotek, ještě než se vrátili zpátky do vnitřního pavilonu. Měla jsem takovou radost, že KONEČNĚ vidím venku i Bikiru, že jsem nemohla odlepit prst ze spouště. Bikirka předvedla svoji spanilou chůzi po dvou, šplh, provazochodectví i ladný posez a pak se usadila až nahoře u obzoru, kde ji po nějaké chvíli přišla otravovat rozverná Mojka.

Moja byla jako z divokých vajec, lítala po zahradě, tloukla se do hrudníčku jako slečna Kingkongová a po své hodné tetě Bikiře hodila kus shnilýho prkna. Ale při všech těch aktivitách jí to ták slušelo.

Kijivu s Kiburkem na zádech možná měla prvně v úmyslu chovat se tak, jak se na zasloužilou matku tří dětí sluší, ale to by kolem ní nesmělo poletovat třeštiprdlo Tatu a rozvášněná sestra Shinda. Díky těmhle dvěma bylo opravdu pořád na co koukat. Shinda se nejspíš nadopovala energií šplhem na strom s elektrickými ohradníky. Lezla na něj několikrát a vůbec jí nevadilo, že co chvíli dostala ránu a spadla dolů.

A pak si skvěle stříhla roli jako z Polednice, křičíc na Kijivu DEJ SEM DÍTĚ.

Dítě se jí ale uloupit nepodařilo a tak zůstala krapet rozmrzelá. Tatu nezůstal v ničem pozadu a vydatně svou bláznivou tetu doplňoval.

Kijivu z toho byla tak trochu perplex, ale nutno říct, že ze všech potyček vyšla se ctí a bez ztráty svého věrného miniaturního přílepku na zádech nebo na břiše.

Kuráž si přitom dodávala opakovaným bušením v prsa a skoro bych přísahala, že u toho provolávala něco jako "na mě si nepřijdete, bídáci!". Ale myslím, že se bavili všichni, včetně vykulenýho čertíka Kiburka.

Nakonec podle rčení, když se dva perou, třetí se směje, si Kiburka vítězoslavně odvážela na zádech do pavilonu klidná teta Kamba a Kijivu si mohla v klidu posvačit.

Kamba byla vlastně pořád taková nenápadná. Rozvážně si pojídala travičku nebo prohodila pár slov s Mojou, ale jinak si užívala klídku a pěkného počasí. No a Richard, ten pro jistotu ven radši vůbec nešel, zastavil se na dvorku a dál prej by ho mohlo ofouknout, takže mám fotky pána domu jenom zevnitř.

Uvnitř všechno probíhalo při starém, jen Kiburek se jak mávnutím proutku změnil z nenápadnýho tvorečka v rozvernýho goriláčka, kterýho bylo všude plno. Důležitě si v papulce honil dřívko a pak taky kousek nějakýho starýho plastu, spravoval košík, provozoval napínavej zápas s Tatunkem a k mý velký radosti trávil hodně dlouhou dobu i u našeho okna. Červená opička na tašce ale u něj moc velký úspěch neměla, holt Tonda je Tonda. Ale kdo se s ním má furt nosit.

Tatu se v přestávce mezi zápasením na chvilku přemístil k tetě Kambě, aby nabral pohonné hmoty a boj tak mohl zase pokračovat.

Z úst návštěvníků opět zněly zajímavé perličky. Na to, že Shindu si neustále pletou s tatínkem, jsem si už docela zvykla.

Ale že krásná Bikirka bude označená za dědečka, to by mě fakt nenapadlo :o)  Takhle nevěřícně se zatvářila, když jsem jí to šla pošepat k oknu a ještě dlouho to pak nemohla pochopit. JÁ A DĚDEČEK?? JSTE VY LIDI VŮBEC NORMÁLNÍ???

Prošli jsme si tentokrát skoro celou ZOO, protože u gorilek se začalo kupit docela velký množství lidí, ale ještě jsme se k nim pak vrátili. Bylo asi půl třetí a Gorilkovi zrovna očekávali odchod do ložnic, ale Kiburek přesto po pavilonu poletoval jako černej fáborek. Chvilkama se zastavil na mléčném občerstvení a zase dál tančil pavilonem.

Kijivu ležela na dřevitce před šubrem a zrovna jsem si říkala, že má neskutečně šťastnej a spokojenej výraz, když jiná návštěvnice za mnou pronesla: "Podívej se na tohodle opičáka, ten je teda pěkně nasranej".

Ehm, je vidět, že co člověk, to názor.

Červenec u Gorilkových