Belfast 2016

Do ZOO v Belfastu se každý rok těším. A to nejenom na známé tváře v gorilí skupině, ale i na ošetřovatelky, od kterých se vždycky dozvím nějaké zajímavosti. Tentokrát jsem se myslím asi po třech letech setkala s milou a vstřícnou Lindou, která se hodně zajímala o Bikirku. Ukázala jsem jí spoustu fotek, které jsem bohužel neměla vytištěné, jen uložené v tabletu a tak si je ode mě aspoň ofocovala mobilem. Usoudila, že Bikira přibrala a vyrostla a doufá, asi stejně jako my všichni, že jednou zase bude mít svoje miminko. Taky nám potvrdila, že jsme udělali dobře, když jsme oproti původnímu plánu návštěvu ZOO odložili o den, protože v pondělí 4.7. od rána lilo jako z konve a gorily byly skoro celý den schované ve svém podpodlažním bungalovu.

V úterý už bylo krásně a jen občas nás nebe zkropilo malou sprškou, to aby nám zase nebylo moc horko. Ale slunce na obloze dávalo velkou naději, že gorilky uvidíme venku a ne jenom uvnitř v jejich tmavém pavilonu.

V současné době je v Belfastu pět dospělých, dvě děti a jeden prcek, který teprve na vykouknutí na svět čeká. Ano, je to tak, v gorilí rodině opět očekávají narození dalšího miminka a tentokrát všem udělala radost poslední příchozí, Namoki. O ní se zmíním později.

Myslím, že celou skupinu už nějak extra představovat nemusím, mám o nich články každý rok a tak se spíš se zaměřím na to, jak je vidím s tím ročním odstupem. Vezmu to postupně a začnu taťkou Gugasem.

Gugas (* 5.3.1995) se mění každým rokem a opravdu se z něj stává skvělý silverback. Z malého nerváčka, bývalého kamaráda Bikiry, kdysi bitého větším a dominantním Boulasem, se stal něžný tatínek, milující svoje děti i všechny ženy ve skupině. Občas je trochu prožene po zahradě, ale spíš to vypadá, že to je jen pro udržování svojí kondice a upoutání pozornosti přihlížejících, protože po každém proběhnutí se zastaví ve svojí oblíbené pozici, prohne v zádech a usmívá se na publikum. Zkrátka, už se naučil, co to znamená být chlap ve skupině. Buduje si respekt a jeho houpání jako známka nervozity už úplně zmizelo. Zmizel i jeho strach ze zodpovědnosti být vůdcem a díky tomu tam vládne velká pohoda. Všimla jsem si, že Gugas má pořád na břiše svoje hrbolky, které vloni téměř nebyly vidět. Ale Linda potvrdila, že to testovali a není to nic vážného, takže to nechávají být, stejně jako jeho jeden neohebný prst, se kterým už přišel ve svých třech letech ze Stuttgartu.

Delilah (* 15.5.1963) je už 53-letá babička a velká milovnice a zastánkyně Baaka. Má ráda obě děti, ale Baako je prostě její velký oblíbenec a běda, kdyby se mu dělo nějaké bezpráví. V takovém případě se tahle lady umí pěkně rázně ozvat a i kdyby se jednalo o Baakovu maminku Kwanzu, Delilah ji prostě usadí a vysvětlí, že tohle se jejímu chlapečkovi nesmí dělat. Věk je na ní znát v tom smyslu, že hodně posedává a je pomalejší než ostatní, venku se držela hned u východu u okna, ale uvnitř ještě bravurně zdolávala výšky po lanech i po sítích a s chutí si hrála s dětmi.

Kamili (* 1.6.1987) už taky není ta ustaraná maminka jako vloni, kdy svoji malou Kibibi skoro nepustila z rukou a očí. Když se šlo ven, tak sice Kibibi nahodila na záda a přibrala k sobě i Baaka, ale potom se už klidně popásávala na zahradě, zatímco její holčička lítala v trávě úplně sama. Kamili je pořád velká kamarádka Kwanzy a pouto, které si spolu vytvořily při Kwanzině strastiplném příchodu, nenarušilo ani narození jejich dětí. I když, jak se zdá, někdy jí péče o svoje a Kwanzino dítě už trochu zmáhá a Kamili pak neví, kde jí hlava stojí, viz foto dole.

Kwanza (* 1.4.2002) je suverénka a její proměna je neskutečná. Dodnes před sebou v duchu vidím tu malou ustrašenou gorilku, sedící zavěšenou pod stropem, s kůží pokrytou ranami a kousanci a trpělivě čekající, až bude na zemi bezpečno a ona bude moci slézt dolů. Tenkrát jsem na ni dlouho nemohla přestat myslet a její obraz se mi pořád vracel zpátky. Bylo to předtím, než odjela Moja a já si s hrůzou představovala, že by takhle mohla dopadnout i ona. Ale Moja naštěstí tohle prožít nikdy nemusela a ani Kwanzino utrpení netrvalo věčně. Teď je spokojenou maminkou tříletého Baaka, u kterého aplikuje volnou výchovu (ať si kluk dělá, co chce, však nějak bylo, nějak bude) a spokojenost a sebevědomí z ní přímo vyzařuje. Duší je pořád jako odrostlé dítě a předvedla nám skvělou show s Baakem, kdy sláma kolem nich lítala do všech stran a chvilkama nebylo poznat, komu patří která končetina. Jako každý rok, i letos se na nás přišla podívat až ke sklu a taky znovu ukázala svoje typické cucání prstu.

Namoki (* 17.5.2005) je ve skupině nejnovější. Přišla z Bristolu do Belfastu 15.10.2014 a okamžitě vyvolala Kwanzinu žárlivost, protože se hned stala Gugasovou velkou oblíbenkyní, právě na rozdíl od Kwanzy, která si svoji pozici u Gugase musela tvrdě a bolestně vydobít. Kwanza tuhle nespravedlnost vycítila a dost těžce ji nesla a tak občas dávala Namoki bouchanci najevo, že ona je tady matkou prvního dítěte a žádná přivandrovalkyně to nemůže změnit. A opět to byla Kamili, která se zastala té slabší a Namoki bránila i proti své kamarádce. Kwanza to pochopila a bitky ustaly.

Vloni byla Namoki tak trochu stranou od všech a ani letos nebylo vidět, že by měla nějakou společnost, ale tohle se už brzy změní, protože bude maminkou. Její gorilátko by mělo přijít na svět možná už v srpnu nebo v září a všichni ošetřovatelé se moc těší na další přírůstek a doufají, že všechno půjde dobře, miminko bude zdravé a Namoki se ukáže jako skvělá matka.

Obě děti ve skupině, starší Baako (* 3.8.2013), syn Kwanzy a o půl roku mladší Kibibi (* 30.3.2014), dcera Kamili, jsou úžasné a je s nimi legrace jako se všemi mláďaty. Když byli uvnitř, nebylo vůbec možné je vyfotit, protože se prostě nezastavili. Lítali po sítích, skákali do hamaky, klouzali se po hladké podlaze, schovávali se ve vypuštěném bazénku a hráli si na honičku nejen sami se sebou, ale kolem oken i s námi.

Kibibi udělala proti loňsku velký pokrok a je z ní už samostatná gorilí jednotka. Určitě na tom má podíl hlavně Baako, který ji učí všem vylomeninám. Už jsem asi psala víckrát, že v Belfastu se uvnitř nedá fotit. Skla jsou tak špinavá, že vypadají spíš jako neprůhledná plexiskla a ty malé kousky, které by byly jakž takž průhledné, jsou pro změnu pomalovány zelenými lupeny. Navíc je tam velké přítmí, takže na focení to prostě není a tak o to víc jsem si užívala her obou dětí bez pocitu, že musím fotit. Naštěstí Linda nám prozradila, že o půl 3 se půjde ven, protože bude rozhoz zeleniny a tak jsem si focení vyšetřila až na potom.

Stejně jako naši Gorilkovi, i tahle rodina v Belfastu má v sobě určitě zabudovaný budík, protože aniž by se cokoliv událo, najednou se všichni vypravili ven, stoupli si čelem ke sklu, odkud jim z nebe v tu dobu padají dobroty a potom už jen chytali, sbírali a hodovali. A já jsem konečně mohla udělat nějaké lepší fotky než ty z vnitřku pavilonu. A potom jsme se už rozloučili jak s Lindou, tak s gorilkami a vydali jsme se po ZOO dál, k šimpanzům.

Šimpanzi sousedí s gorilami, ale je k nim dlouhá cesta z kopce dolů a pak zase nahoru. Těšila jsem se na obě šimpanzí slečny Lucy a Pixie. Celá skupina byla uvnitř, kde jsou podmínky k focení ještě horší než u goril a tak jsme se opět jenom kochali pohledem a pár fotek jsem ulovila až později, kdy přece jenom vyšli ven. Z vnitřku jsem si nechala jen několik fotek, které jsou sice hodně nekvalitní, ale přece jsem nemohla vyhodit ty dvě tulidla, Lucy a Pixie.

U mých oblíbených lvounů jsme zrovna natrefili na krmení a jejich výcvik a vlastně už hned ráno po cestě ke gorilkám bylo pro nás velkým a milým překvapením mládě medvěda brýlatého, protože jsme o něm neměli ani tušení. Je to holčička, jmenuje se Lola a je kouzelná, stejně jako její maminka.

Skutečný babyboom byl u kapybar, kde jsme napočítali aspoň sedm mláďat a to už jsme byli skoro na konci ZOO. Na příští rok se budu těšit ještě víc než jindy a mám za všechny ošetřovatele goril velkou radost, že se jim v poslední době tak daří. Z původní skupiny 6 dospělých goril měli jeden čas jenom 3, kdy odešla Bikira, zemřel Kukuma a byl přemístěn Boulas. Skupinu později doplnila Kwanza, ale pořád to byla skupina bez mláďat. A teď tam najednou budou hned tři prckové. To mluví za vše.

Tak hodně štěstí i dál, milí Gorilkovi z Belfastu. 

Belfast a Dublin 2016

společné video