21. ledna 2017

Když tak pátrám ve vzpomínkách ze všech svých předchozích návštěv Gorilkových, přemýšlím, jestli byla některá povedenější než ta poslední. V každé z nich se přihodilo něco speciálního, pokaždé jsem odcházela jak ve snách a s úsměvem záhadnějším než slavná Mona Lisa, ale tak intenzivní komunikaci se všema Gorilkovic dětma jako teď jsem ještě asi nezažila.

Ke sklu za náma chodil nejen nejzvědavější ze všech zvědavců, uřehtaný Ajabu, ale i oba starší bráchové, Nuru a Kiburi. Docela dlouho tam ani nebyl nikdo jiný než my a tak jsme si to skvěle užívali. Ajabu mi nejdřív zcela nezištně okem odborníka zhodnotil moji kabelku a potom šel svůj názor přetlumočit mamince. Při té příležitosti si také trochu posvačil. Po sváče následovala chvilková siesta, kdy byl v pavilonu klid. Ajabu si ustlal na mamce, Bikira seděla jako na rozhledně na povodňových schodech, Kamba si jako pravá dáma, s rukou před ústy, pochutnávala na větvičce, Kiburi se svalil na špalek a jako správnej chlap si našel odpovídající polínko na okus (větvičky jsou přece pro ženský), Kijivu vzpomínala na to, jaké to bylo, když byly děti malé, Nuru se už pomalu připravoval na to, co mělo brzo přijít, Richard nám předvedl svůj vstřícný postoj k návštěvníkům a Shinda, ta byla prostě jen šťastná.

Po nějaké chvíli se všichni probrali z letargie a začala pravá, nefalšovaná show, gorilčí verze české pohádky Tři bratři. V hlavních rolích samozřejmě účinkovali pánové Kiburi, Nuru a Ajabu. Ajabu je opravdový nebojsa a zvědavec. Stačí na něj zamávat, případně ukázat třeba jen kapesník a už maže k oknu, aby mu něco náhodou neuteklo. Po cestě párkrát klopýtne, natáhne se jak dlouhý, tak široký, ale to mu vůbec neubírá glanc. Je okouzlující, roztomilý, s pusou věčně od ucha k uchu.

Nuru i Kiburi jsou pro něj skvělí parťáci. které neurazí ani to, když je někteří návštěvníci označí za maminku a tatínka. Po urputném boji dvou větších kluků s kousavým klíštětem si Kiburi hodil malýho brášku na záda, hrdě s ním obešel pavilon a nakonce se s ním vydal až na povodňovky. Shinda všechno pozorovala s bohorovným klidem, ale přece jenom, když se kluci dlouho nevraceli, rozhodla se jít na kontrolu a po chvilce už před ní cupital dolů i její malý zázrak Ajabu.

Nuru je tulidlo. Tulil se s mamkou, tulil se s tetou Kambou a tulil se i s Kiburim. Od maminky k tetě chodil střídavě nejen na tulení, ale i do mlíkárny a vsadím se, že by si rád cucl i od bráchy, kdyby to šlo.

Ajabu má v sobě tolik energie, že by mohl napájet elektrárnu. Kromě těch pár siestových chvilek byl neustále v pohybu a zdá se, že je asi to nejšťastnější dítě na světě. Kiburi ho taky vzal do tátova koutku, kde spolu vyváděli psí, vlastně pardon, gorilí, kusy. Nakonec Kibi brášku galantně vynesl nahoru na palandu, protože tam se ještě mladý pan Ajabu vyškrábat nedokázal.

Dneska se mi toho už nechce víc psát. Do myšlenek mi stejně pořád skáče to malé černé chlupaté stvořeníčko se svými vyceněnými zoubky a odvádí mi myšlenky od zápisu zpátky do ZOO. Ostatní Gorilkovi snad prominou, že tenhle popis se soustředil hlavně na jejich nejmladšího člena. Ale on si to zaslouží, vždyť se na jeho příchod čekalo tak dlouho.

Celé sobotní dopolední dění je zachycené na videích i na fotkách, ale stejně nic nenahradí ten úchvatný pocit a radost, když se na vás přes sklo podívá kterýkoliv člen Gorilkovic rodiny. A že jsme těch pohledů tentokrát dostali opravdu hodně.

P.S. Byla tam s tatínkem malá holčička, která dokázala během asi 10 minut snad tisíckrát zopakovat větu "To je Moja". Moja to sice nebyla, ale je hezké, že holčička, mladší než Mojina Duni, naši Moju zná.

Kiburi, Nuru a Ajabu Gorilkovi

Leden 2017