10. června 2017

Tahle návštěva Gorilkových byla tak krátká, že skoro ani nestojí za řeč. Ale i tak o ní napíšu. Ať je v tom pořádek.

V létě nerada jezdím do ZOO a do té pražské obzvlášť, přijde mi, že nikde není tolik návštěvníků jako právě tam. Jak se zvyšují stupně na teploměru, zvyšuje se i číslo na návštěvnickém počítadle a úměrně tomu se snižuje moje chuť být součástí toho davu. Jenže po Gorilkových se mi už stýskalo, tak co s tím...

Došli jsme k nim asi o půl 10 a prvně jsme zamířili na vyhlídku. Nuru se vyhříval na dřevěné platformě a když jsem mu zeshora zamávala, odpověděl mi úsměvem a následným zabušením do prsou a skokem do hamaky.

Kiburi seděl na kameni kousek od něj a zdálo se mi, že se nudí a čeká, až bráška sleze za ním dolů, protože když to Nuru udělal, okamžitě se spolu pohonili kolem keře.

Richard byl chvilku venku, ale než jsme k němu došli, odešel na dvorek a uvítal nás svérázným způsobem - asi nějaký nový zvyk... Na dvorku byla v tu chvíli i Bikira, ale ta se potom zvedla, odešla do jeskyně a tam byla po celou dobu. A byla tam i o hodně později, když jsme se vrátili z okruhu po ZOO zpátky ke Gorilkovým. Zdála se mi bez nálady a posmutnělá.

Na malý moment jsme ráno zahlídli i Shindu s Ajabíkem, ale byla to opravdu jen chvilka, než se zase někam schovali.

Kijivu byla zalezlá ve stínu u protější zdi za potokem a Kambu jsem neviděla vůbec, ta byla až nahoře na zahradě za kopcem. Takže jsme se po krátké chvilce s Gorilkovými rozloučili, sedli na lanovku a jeli nahoru.

U lanovky hlídala nová zaměstnankyně a zdálo se, že má povinnosti dost na háku, klidně by nás nechala jet zadarmo, ale její člověčí kolega byl naopak jako pes a trval na jízdence.

Nahoře jsem se těšila hlavně na slony a že konečně uvidím pana Rudiho venku. Byli tam všichni a Rudi i Max jsou naprosto kouzelní, krásní sloní kluci. Cestou dolů jsme se potom zdrželi u hrošího válečku Fandy a hlavně u Dirinky, která byla hodně akční a člověčí obličeje za sklem ji povzbuzovaly ke skvělým akrobatickým výkonům.

No a to už jsme se zase pomalu vraceli zpátky ke Gorilkovým. Návštěvníků tam bylo už o hodně víc než ráno a Gorilkovi byli porůznu poschovávaní, někdo uvnitř, někdo venku. Bikira stále seděla schoulená v jeskyni a Kiburi si lámal hlavu, jak tu tetu vylákat už konečně ven. Zkoušel to nejdřív hypnotickými pohledy a různým zaříkáváním, ale když viděl, že to nikam nevede, změnil taktiku a začal po tetě házet písek, který nabíral do pacek před jeskyní. Tato metoda už konečně zabrala a teta Bikira vylezla na světlo boží.

Potom jsem šla zkusit štěstí dovnitř, ale tam bylo přesně poznat, před kterým oknem se zrovna nachází Shinda a Ajabu. Stál tam hrozen lidí, přes který nebylo vidět vůbec nic a tak jsem si musela počkat, až se probojuju dopředu a uvidím aspoň na pár minut to nejkouzelnější gorilče na světě. Zrovna měl mazlivou a nerozpustilou chvilku s maminkou, která tam ležela téměř bez hnutí, až to u jednoho malého diváka vyvolalo znepokojený dotaz - "tati, von je mrtvej?" Další dítě po nějaké době přidalo jinou hlášku - "mamí, ona rodí další dítě?" Fakt nevím, podle čeho tak soudilo, ale přišlo mi to dost vtipný ;o)

Takže na konci je krátké fotovideo, jak von mrtvej rodí další dítě a to bude pro dnešek od Gorilkových všechno.

Shinda a Ajabu

červen 2017