Budapešť 2014

Letošní návštěva budapešťské ZOO byla co do počasí asi nejhorší, přesto přinesla jeden z nejhezčích zvířecích zážitků vůbec. Ale začnu popořádku.

Od rána poprchávalo a než jsme dorazili do ZOO, už lilo jako z konve. Očekávala jsem gorilí rodinku schovanou uvnitř, ale když jsme se blížili k jejich výběhu, viděla jsem venku přeběhnout Bonga a potom i ostatní členy rodiny, tedy až na taťku Gola, který se schovával v suchu.

Skupina se od loňska nezměnila a tak jejími členy jsou: silverback Golo, nejstarší členka rodiny Liesel, tak trochu shindovitá Iringa, už úplně zabydlená Hakuna Matata, zatím jediná matka N'Yaounda a konečně její malý výtržník Bongo, který si dole na fotce nechává milostivě škrábat zádíčka. 

Bongo od loňska pořádně vyrostl a jak bylo vidět, hodně mu chybí společnost kamaráda. Nahrazuje si ji tím, že oblažuje svojí energií každého, kdo je zrovna po ruce a klidně to může být i samotný velký taťka. Nemá před ním vůbec žádný respekt a Golo jeho hraní a výpady bral tak, že když to musí být, tak to musí být. S Bongem se honili po pavilonu, váleli se po zemi, házeli po sobě dřevitkou. Bylo legrační je pozorovat, toho malého s velkým, protože přece jen, proti silverbackovi je Bongo pořád ještě prcek. A když už toho dovádění bylo nakonec dost, skončil Bongo ve velké náruči Gola a mezi návštěvníky zahučelo obdivné áááách.

Golo je vůbec dost pohodář. Sedí si, kouká kolem a hodnotí situaci v rodině bez nějakých velkých emocí. Když se rozdávalo jídlo, s rozvahou si došel ke mříži a bral si kousky ovoce hned vedle Iringy a Bonga a potom si v klidu po pavilonu sbíral, co kde zůstalo. Zato Bongo byl pořád jako neřízená střela, lezl po mřížích až ke stropu, několikrát přeběhl kolem oken s návštěvníky s jazykem přimlasknutým ke sklu, předvedl dlouhou zápasnickou vložku nejdřív s Iringou, se kterou si v tomhle evidentně hodně rozumí a potom i se všemi ostatními, aby jim to nebylo líto, občas si vybral oddechový čas, ale pak zase hned pokračoval dál.

Vzhledem k počasí a neustávajícímu dešti jsme strávili skoro celou návštěvu ZOO u goril a orangutanů, kteří jsou hned vedle a tak i fotky mám namíchané hlavně z těchto dvou skupin. Vylezli jsme ven jen jednou, abysme se podívali na malou sloničku a měli jsme štěstí, že zrovna byla venku. Potom jsme se znovu vrátili do sucha ke gorilám.

Dlouhou dobu ležela před námi u skla Hakuna Matata. Zdálo se mi, že má břicho o dost větší, než měla vloni a říkala jsem si, jestli třeba nečeká potomka. Sdělila jsem svoji myšlenku za mnou stojícímu manželovi a pokračovala jsem ve spekulacích a teprve po nějaké chvíli, když mi neodpovídal, jsem se otočila a zjistila, že své kecy předávám někomu úplně cizímu. Byla to nějaká slečna, která se tomu nedorozumění jen usmívala, ale aspoň nějak pochopila, že jsem cizí návštěvník a tak mi prozradila, že je tady "baby orangutan". Prvně jsem to pochopila tak, že myslí Moyru a říkala jsem si, že to už přece není žádné baby, jsou jí 4 roky. Ale slečna mi potom upřesnila, že někde zvenku pavilonu je okno, před ním bude hodně lidí a tam že je inkubátor a to baby. A tak jsem poděkovala a hned jsme vystřelili ven najít ono baby.

Měli jsme velikánský štěstí, protože orangutánka ukazují jen dvakrát za den na půl hodiny, kdy odhrnou závěs v místnosti s inkubátorem a my jsme k oknu přišli zrovna v té první půlhodině. Malinké orangutaní miminko leželo na chlupaté vestě v náručí ošetřovatele a bylo tak nádherné, miniaturní a působilo tak něžně a bezbranně, až mi z toho hrkly slzy do očí. Bohužel se nedalo vůbec fotit, protože sklo bylo hodně mokré od deště. Ale když jsme se potom vrátili v té odpolední půlhodině, přišla paní se stěrkou a okno trochu otřela, takže než se vrátilo do zapršeného stavu, cvakala jsem o sto šest, abych aspoň nějaký obrázek ukořistila. Nakonec jsem jich ukořistila spoustu, protože jsme tam zůstali celou tu půlhodinu.

Od ošetřovatelky jsem zjistila, že miminko je kluk, je mu měsíc a půl a v inkubátoru je proto, že jeho maminka pár dní po porodu zemřela. Chlapeček dostal jména BULU MATA, což znamená DLOUHÉ ŘASY a až povyroste, bude bohužel muset odejít do školky, prý v Dorchesteru. Bylo mi ho tak moc líto. Díval se na svého ošetřovatele asi stejně, jako by se díval na maminku, naprosto mu důvěřoval a na ošetřovateli bylo vidět, jak má toho svého svěřence rád. Nikdy jsem ještě na vlastní oči takhle malého orangutánka neviděla a byl to pro mě tak obrovský zážitek, že přebil i návštěvu mojí oblíbené gorilí rodinky. Ale oni by mi to určitě pro tenhle důvod odpustili. Až přijedeme do Budapešti příště, orangutánek už tam asi nebude a tak moc vděčím Osudu za to, že nás zavál do této ZOO zrovna v době, kdy jsme něco takového mohli vidět. Nikdy na tohle miminko a jeho zvídavá očička nezapomenu.

Všechny fotky, co jsem nacvakala, i ty hodně nepovedené, jsem dala do videa pod článkem. 

Bulu Mata