15. prosince 2017

V pátek 15.12. jsem zaskočila ke Gorilkovým na předvánoční návštěvu. Byl krásný den a vůbec to nevypadalo na prosinec, spíš se zdálo, že přichází jaro. A možná to tak cítili i sami Gorilkovi, protože nebyli na vnitřní pavilon nějak naladěni a všem prospělo, když byli později puštěni ven na zahradu.

V rodince bylo docela dusno. Chvilku po prvním příchodu ze zázemí nejdřív Richard prohnal kdekoho, potom se Shinda zakousla do Nurískovy ruky, když jí chtěl sebrat větvičku (a ten si ruku potom průběžně celou dobu kontroloval a lízal) a další potyčka přišla u oběda, kdy Kiburi vystartoval na tetu Kambu, k němu se přidala Kijivu a potom opět i Richard, který vyběhl od svého krmení. Bikira se poté vůbec neodvážila přiblížit se k ohnisku dění, takže opět na ni žádný oběd nezbyl. Bylo mi jí líto, když jsem viděla, jak si sbírá slámu a olizuje z ní zbytky tvarohu, které tam po někom zůstaly. Ale když pominu tyhle výpady, které nemám vůbec ráda a při kterých ve mně pokaždé trne, tak jsem se u Gorilkových skvěle bavila.

Richard se uklidnil a už pokojně a decentně obcházel pavilon a choval se tak, jak se na pána domu patří, Kijivu pokojně posedávala a sem tam přikrmila svoje pětileté miminko Nuríska, Nuru ale nenechával nic náhodě a dokrmoval se radši i sám, Kiburi lenošil na zemi i v hamace, dokud ho z lenošení nevytrhl bráška Ajabu, Ajabu byl kromě v hamace i všude jinde, až jsem měla dojem, že jich tady musí být víc, Shinda si užívala chvilku sama, než se na ni nalepil malý násoska, Kambuška vleže i vsedě meditovala o světě a Bikira, ta se měla na pozoru, kde se co děje.

Kiburi, který držel hlídku u okna, potom všem radostně oznámil, že oběd je na cestě, ale jak už jsem psala, ten nedopadl zrovna nejlíp. Bylo mi líto Kamby, bylo mi líto Bikiry a bylo mi nakonec líto i Kiburiho, že vůbec musel napadnout milovanou Kambu, aby měl víc jídla. Nepřipadá mi to v pořádku a byla bych mnohem radši, kdyby se to nedělo. Kdyby všichni věděli, že té dobroty bude víc a že ji dostanou i bez boje.

No a potom se šlo na sluníčko ven. Ajabu si evidentně nechtěl zašpinit nožičky a tak z mamčiných zad vůbec neslezl, Kamba i Bikira si šly zaplnit žaludek aspoň trávou, Kiburi na sluníčku tak trochu zpytoval svědomí, Nuru a Kijivu se popásávali spolu a Richarda jsem venku neviděla.

Po návratu ostatních dovnitř Richard zkontroloval Kambě uši a Kamba se potom připojila do vláčku za Shindu s Ajabíkem na zádech a takhle kouzelně spolu objeli celý pavilon.

A potom už byl klídek. Dojídalo se to, co zbylo od rána, posedávalo se, polehávalo a relaxovalo. Nejvíc fotek jsem vycvakala u dvojice Shinda - Ajabu, ale tak to měl ve foťáku asi každý, kdo tam zrovna byl. Pohled na ty dva se nikdy neomrzí.

Prosinec 2017

Shinda a Ajabu

I'll always love my mama - prosinec 2017