23. března 2013

Po dvou měsících jsem znovu zajela za Gorilkovýma. Už jsem to asi někde psala, ale tak to zopakuji - na žádnou jinou návštěvu nejezdím raději než sem. Nikdy mě tady nic nenaštve, nezklame, nerozladí a odjíždím odtud pokaždé nabitá dojmy a pokud je to vůbec možné, tak s ještě větší zamilovaností do této úžasné rodinky.

A tak to bylo i tentokrát. Byla jsem moc zvědavá na malého Nuríska. Přece jenom dva měsíce jsou v životě gorilího miminka docela dlouhá doba a na fotkách mi připadalo, že už je snad skoro stejně velký jako Kiburek. Ale jasně, že není. Je to pořád takový malinkatý drobeček, co visel mamce na břiše, když přišli po ranním úklidu do pavilonu. Kijivu se s ním jen mihla kolem skel a odešla s prckem a proviantem na schody, odkud z ní občas vykukovalo jen její natupírované číro. Ale kdo počká, ten se dočká a tak jsem se po nějaké době i já dočkala toho, že paní Kijivu zase slezla a přinesla svého neskutečně roztomilého synka ukázat návštěvníkům. Potom mu začala hnípat očička, což se Nurískovi vůbec nelíbilo, ale proti mamce neměl šanci. Dobrá zpráva je, že když jsme někdy odpoledne po jedné hodině odcházeli, očička měl pořád obě.

Po hnípání přišlo na řadu mazlení a to se synkovi líbilo o poznání víc. Taky jsem byla hrozně zvědavá na Kambušku, protože jsem ji vlastně naživo od jejího pobytu v nemocnici neviděla. Byla nádherná, v pohodě, se svým krásně oduševnělým výrazem ve tváři a zdála se mi se vším naprosto vyrovnaná. Užívala si dosyta mazlících chvilek s Kiburkem a když mi zblízka ukázala svoji jizvu, viděla jsem, že ji má krásně zahojenou.

Shinda se tentokrát rozhodla, že narozdíl od jiných albíček si i ona zabere spoustu fotek a udělala pro to maximum. Hned na začátku prošla celým pavilonem půvabně jako nějaká gorilí manekýna s trsem větviček ledabyle zastrčených za uchem a když došla k výloze, posadila se přímo proti nám a vyloženě jsem na ní viděla, jak říká - tak a foť! No a tak jsem fotila. Shinda natáčela hlavu hned vlevo, hned vpravo, prostě abych ji měla z co nejvíce úhlů. Nakonec se rozhodla, že tohle by už teda stačilo a větvičkovou dekoraci snědla.

Bylo zajímavé, že tentokrát začala s výrobou vlastního recyklátku už před obědem. Asi měla našetřeno od snídaně. Svoji činností samozřejmě zaujala Kiburka, který přiběhl na pozorování, ale jako obvykle nic nedostal. Prostě když jde o jídlo, nezná Shinda bratra ani synovce. Při obědě mě trochu naštvala, že prohnala Kiburka, aby mu ukradla kelímek s tvarohem, ale Kibi se nedal a tetě utekl na schody. Tam ho bohužel přepadla nečekaně ruka maminy, která mu bez zbytečných řečí kelímek vzala. Kiburek se zamyslel nad situací a pochopil, že se musí vrátit ke zdroji, který byl stále ještě přítomen. A vyplatilo se mu to - náhradní kelímek už sice nedostal, ale ošetřovatel mu několikrát nabídl tvaroh přímo z prstů a Kibi je spokojeně olizoval.

Bikira byla po celou dobu nenápadná jako vždycky. Posedávala na parkosech nebo se stěhovala na schody podle situace. Kiburek ji přišel párkrát navštívit, aby jí nebylo smutno a tak si spolu popovídali, ale jinak ničí společnost nevyhledávala. Když se začal rozdávat oběd, Bikira se zvedla a velmi rázným krokem odešla rovnou na povodňovky a o získání krabičky s tvarohem se vůbec nesnažila.

Richard byl, ostatně jako pokaždé, když tam jsem, za džentlmena. Nikoho neprohnal, nikomu nic nekradl, spokojeně si procházel domácnost, Kambušce zkontroloval uši a když si Shinda hodila Nuríska na záda, jen zpovzdálí to pozoroval. Párkrát přišel svoji mohutnou majestátnost předvést pěkně zblízka, čímž rozplakal několik malých dětí :o) Moc se mi líbil jeho optimismus, se kterým se pokoušel pro kus zeleniny nacpat do dutiny kmene. Naštěstí zavčas pochopil, že svoje rozměry podcenil a tak si odtud vzal jen to, na co svojí dlouhou paží dosáhl.

Kiburka jsem si nechala na konec. Překypoval energií, kotrmelcoval po pavilonu, kontroloval brášku u maminy, předváděl cirkusové výstupy u tety Bikiry, pokoušel se zdolat hladkou stěnu nahoře nad schody a když ho to všechno zmohlo, šel se zklidnit k tetě Kambě. Je tak moc podobný Tatunkovi, až to skoro bolí. Vyslechla jsem si jeden rozhovor, který - i když nebyl veselý a týkal se právě Tatunka - tak mě pobavil. Vedl ho docela zasvěceně tatínek se svým asi 4-letým synem a probíhal nějak takhle:

- Tatí, a kde je Moja? - No Moju přece odvezli do Španělska. - A kde je Tatu? - Tatu umřel, to jsem ti už říkal. - Aha, on si hrál moc neopatrně, že jo? - Ano, byl moc neopatrný a proto umřel.

Načež se chlapeček zamyslel a pravil:

- Tatí, ze všeho nejdůležitější je život, viď? - To je pravda, život a taky zdraví. - Hm, ale ten život je prostě nejdůležitější.

A tímhle rozborem mladého filozofa svůj článek ukončím. Život je opravdu nejdůležitější a škoda, že to náš malý Tatu nevěděl stejně jako ten klučík.

Okaté světýlko Nuru a jeho bráška Kiburi

s maminou Kijivu a tetou Kambou