12. listopadu 2011

Všechno je jinak, než si člověk představuje. Tak třeba minule jsem půlku návštěvy probrečela, protože jsem si myslela, že už vidím Mojku naposled. No a když jsem si plánovala tuhle návštěvu, tak jsem zase předpokládala, že ještě uvidím Bikiru s bříškem. Měla jsem na výběr mezi touhle sobotou a pak až za 14 dní. Vybrala jsem si tu první, protože za 14 dní jsem už očekávala nával u Gorilkových právě díky narozenému Bikiřinu miminku. Takže z toho vyplývá, že člověk si nemá nic plánovat, stejně to nakonec dopadne úplně jinak.

Přišli jsme do ZOO brzo po otevření, naše čísla byly 44 a 45. U Gorilkových bylo prázdno, teprve se začal uklízet pavilon. A tak jsme zabrali špalky a zůstali na nich sedět celou dobu. Uvědomila jsem si pak, že to bylo opravdu poprvé za celou dobu, co za Gorilkovýma chodím, kdy jsem se ani jednou nepřesunula k jinému oknu. Ale ono to nebylo třeba, skoro všechno se odehrávalo přímo před námi.

Největším komediantem nebyl tentokrát Tatu, ale úspěšně ho zastal Kiburek. Řádil jak hračka s novými baterkami. Měla jsem u skla kalendář s Mojkou na titulce a tak ji Kiburi přišel několikrát zblízka obhlídnout a zdálo se, že byl s výsledkem spokojený. Největší potěšení mu ale dělala kláda a hromada dřevitky, do které radostně hopsal. A ještě lepší bylo, když si na doskočiště lehla prvně Moja a potom Shinda. Přece jen to pak z klády nebylo tak vysoko a doskok na gorilí břicho bylo to nejlepší, co mohl malej goriláček v tu chvíli mít :o)

Po hraní na gorilím hřišti následovala občerstvovací zastávka u mamky, čehož využil i Tatu a přicucnul se ke Kambě. Nastal chvilkový klídek. Richard pak pročistil Kambě uši, Mojka zalehla mezi skly na dřevitce, Kijivu a Shinda si postavily hnízda ve výškách a Bikirka skoro celou dobu ležela nahoře na schodech. Vypadala spokojeně a tak jsem byla moc ráda, že to nakonec dopadlo, jak to dopadlo, když už to nedopadlo tak, jak jsme všichni chtěli, aby to dopadlo... Mí gorilkomané mi rozumějí. Prostě odcházela jsem od Gorilkových s pocitem, že nikdo nestrádá a nikdo se pro nic netrápí a to mě blažilo nejvíc.

Listopad 2011