13. května 2011

Na tuhle návštěvu jsem si vzala dovolenou, abych mohla jet ve všední den a ne o víkendu. Byl to sice pátek třináctého, ale já na pověry nevěřím a tak jsme směle vyrazili. V ZOO jsme byli už krátce po otevření a na počítadle bylo teprve 190 lidí. Paráda. U Gorilkových se zrovna uklízelo a tak jsme čekali skoro až do půl 11, než přišli dovnitř a zahájili míčovanou. Pavilon byl totiž plný míčů, naplněných kousky zeleniny a všichni to pochopili velmi rychle.

Docela dlouho jsem postrádala Bikiru a až pak jsem viděla, že zůstala za otevřeným šubrem a dostávala nějakou mlsku tam u mříže. Brzo to zjistila Shinda a tak to šla omrknout zblízka.

Kiburek byl k sežrání. Nashromáždil si kolem sebe míčky a i když v nich už nic moc nebylo, tak si je aspoň blaženě olizoval.

Hlavním aktérem celého pátku byl ale asi jako vždycky Tatu. Je to komediant a má v sobě neutuchající energii. Lítal po pavilonu z jednoho konce na druhý, když zrovna nelítal, tak visel na lanech a když nelítal a nevisel, tak pořád někoho pokoušel. Nejčastěji měla tu čest obdržet tatušťouchanec teta Bikira. Ne nadarmo si Tatu od jedné návštěvnice vysloužil pojmenování "malý blázen" :o)

No ale i malému bláznovi z těch tatunkovin po chvíli vyhládlo a to si pak nabral větviček, co unesl, vyškrábal se na pařez a pustil se důležitě do hodování.

Oběd proběhl tentokrát rychle, každý dostal kousek do ruky a šlus, dveře se zavřely. Bikirka se ani nesnažila si pro něco dojít. seděla daleko od dveří, až nahoře na povodňových schodech. Teprve potom se přesunula k oknu do kuchyně a drbala si trochu nervózně břicho. Ale když potom Gorilkovi odešli ven, vysbírala si v pavilonu ještě docela hodně dobrůtek.

Oběd chutnal nejvíc asi Shindě, zdála se náramně spokojená a několikrát si svůj příděl zrecyklovala.

Venku na sluníčku se Gorilkovi krásně vyjímali. Tatu vědátor zpozoroval v potůčku skupinku malých kačenek a nemohl z nich zpustit oči.

A což teprve, když kačenky opustily pro ně bezpečné území a vylezly z vody do trávy. V jednu chvíli mi docela zatrnulo, to když se celé kačenčí procesí rozhodlo vyjít si na procházku po venkovním pavilonu a Tatu se okamžitě vydal v jejich stopách. Sledoval je snad v půlmetrovém odstupu až za horizont a já s hrůzou čekala, jestli neuslyším nějaký křik. Nevím, co se tam potom odehrálo, ale rozhodně to nevypadalo na Tatunkův triumf, protože ten se najednou objevil za kopečkem a hnal se tryskem dolů k ostatním gorilkám. Asi mu mamina Kačenková ukázala, jak se má goriláček správně chovat :o)

Mojka si venku náramně užívala. Zručně otrhávala travičku za elektrickými dráty a bylo na ní vidět, jakou má z úlovku vždycky radost. Až jsem z toho dostala hlad, když jsem ji pozorovala.

Taky ji ale hrooozně lákaly větvičky na vysokém špalku a za obdivného dohledu Tatunka se na ně snažila vyskočit. Zkusila to několikrát a aspoň jednou se jí povedlo jednu větvičku utrhnout.

Shinda trávila čas tichým rozjímáním, ale aby ji náhodou nepomluvili, že nic nedělá, uvolila se, že povozí Kiburka na zádech.

Nakonec to Kiburka přestalo bavit, přece jen mamča je mamča, a tak z tety ladně sklouzl na zem. Venku Kibísek pořádal vyhlídkové jízdy hlavně na mamčiných zádech, ale už si klidně vystačil i sám, přece je mu už rok a je to velký goriláček.  A vůbec prýj tak nezlobí mamku jako jeho brácha Tatu.

Kamba si venku užívala sluníčka a trávy, popovídala si s Tatunkem na téma jeho blížících se narozenin, uvnitř ho povozila na zádech, protože přece jen je to pořád její mazlík a pak si dala zaslouženou siestu.

Tatu se venku stejně jako ostatní řádně posilnil travičkou, aby měl hodně síly a energie do dalších dnů.

O Richardovi skoro nemám co napsat, protože ten se nějak extra neprojevoval. Ráno si s klídkem posbíral a vyjedl míče, párkrát si prošel rajon, aby zjistil, jesli je všechno na správném místě, zblízka si prohlídl Kijivu a spokojený, že pořád vypadá stejně hezky, si ulehl na palandu. Ven šel jenom na dvorek, kde jsem ho přes sklo ani nefotila.

No a Bikirka? Ta držela basu s Richardem a ven se taky nevydala, což mě hodně mrzelo, protože v Praze jsem ji zatím venku ještě neviděla. A tak mám opět jenom fotky z vnitřního pavilonu. Zdála se spokojená a v klídku si sbírala ze země i z míčů, co tam na ni zbylo. Brzo pojedu do Belfastu a jsem moc zvědavá, jaká bude gorilí skupina po odchodu Boulase, Kukumy a Bikiry a po příchodu Kwanzy. Doufám, že se tam setkám s někým z ošetřovatelů a dozvím se něco víc o Kukumovi a taky jim třeba ukážu nějaké fotky Bikirky z Prahy.

Květen 2011