14. prosince 2012

Pět měsíců mi trvalo, než jsem po Tatunkově odchodu znovu našla chuť a odvahu jít se podívat za Gorilkovýma. A pak jsem zase úplně zapomněla, že si ze svých návštěv vlastně píšu zápisky. Tak tady je jeden opožděný víc než o měsíc, ale snad ještě něco z paměti vyšťourám.

Pamatuju si to, že u vchodu jsem měla pořadové číslo 13. Nejsem pověrčivá a tak mi to udělalo radost. Kijivu byla pořád vcelku a užívala si mazlící chvilky s Kibískem, jako by věděla, že za pár dní už to bude všechno úplně jinak. A Kibísek se tulil, jako by to vůbec nebyl skoro velkej kluk.

Kambuška si spokojeně pojídala větvičky a pořád se usmívala. Vím, že vždycky měla takový milý a usměvavý výraz, ale přijde mi, že v poslední době z ní opravdu vyzařuje štěstí.

Shinda byla hodně zalezlá na povodňovkách a když nebyla tam, tak jedla nebo spekulovala a Bikirka posedávala a stěhovala se podle situace. Udělala mi ale velkou radost, když si bez velkých okolků došla při obědě došla pro kouli.

Richard dělal pohodovýho taťku a rozdával úsměvy na všechny světové strany. Když na něj přišlo spaní, natáhl se pěkně s rodinou na dřevitku a palandu přenechal s klidem Shindě.

No a Kiburek byl stejný Kiburek jako vždycky. Byla jsem ráda, že jsem ho neviděla bezprostředně poté, co ztratil brášku, určitě to na něm tenkrát zanechalo hodně smutku. Teď měl hodně práce s okusováním větviček, opravou auta, mazlením s mamkou, návštěvama tet i s předváděním Spidermana. Celý pobyt u Gorilkových mi jako vždycky udělal velkou radost a byl to krásný vánoční dárek.

Prosinec 2012