23. září 2017

Víc jak tři měsíce jsem nebyla u Gorilkových. Podařilo se mi úspěšně sabotovat léto, protože to, co je pro ZOO velkou výhrou, je pro mě naprosto nestravitelné. Myslím tím ty velké davy návštěvníků. Praha je v tomhle tolik odlišná třeba od belfastské ZOO, kde se dá i v létě pohybovat úplně v pohodě a v zimě je velká šance, že tam člověk bude sám. Ale je jasné, že po tak dlouhé odmlce jsem se už nemohla dočkat, až tu naši rodinku konečně zase uvidím.

Přišli jsme chvilku po otevření, na ukazateli svítilo číslo 284 a u Gorilkových bylo prázdno, což se dalo očekávat. Gorilkovi zatím nebyli ani venku a tak jsme se šli podívat na geparďata. Bohužel jejich výběh je v místě, kde se ráno proti slunci nedá pořídit fotka a navic se všichni vyhřívali na kopci, takže jsem ulovila jen obrysy šesti hlav. Fotka mě aspoň docela pobavila.

Obešli jsme šelmy a vrátili se zpět ke Gorilkovým, kteří už zatím vyrazili ven na zahrádku. Ajabu se Shindou zrovna přicestovali a rozkoukávali se kolem, Nuru se tulil k mamce a pocucával si mlíčka, Bikira se schovávala za stromem a po chvilce vylezla na platformu, aby byla líp vidět a Richard dělal uraženýho zády k nám na dvorku. Seděl tam bez hnutí tak dlouho, až v jedné návštěvnici vyvolal klamný dojem. Sdělila svému synovi, že se to nehýbe a je to určitě jenom socha. Načež pan Richard pootočil hlavu a paní vykřikla - "není, hejbe se to!"

Kambu jsem prvně vůbec neviděla a Kiburi přišel až za nějakou dobu. Chvilku se poflakoval na trávě a potom se vyšplhal na zídku u vyhlídky. Šla jsem za ním nahoru a užila si krásné dlouhé chvíle, kdy mi přišlo, že jsem na světě jen já a ten nádherný gorilí kluk Kiburi. Nasekala jsem tolik fotek, že jsem toho krasavce Kiburiho dala do samostatného videa.

Ale ani Nuru nechtěl přijít zkrátka a dělal všechno proto, aby byl na fotce s bráchou taky vidět. A povedlo se, i když jsem se zaměřovala hlavně na Kibiho.

Uvnitř pavilonu potom probíhalo všechno tak, jako vždycky, sbíraly se větvičky a hledaly zapomenuté kousky zeleniny, protože žádná čerstvá tentokrát nebyla. Dlouho jsem mezi všemi hledala Bikiru a Kambu a zjistila jsem, že ty dovnitř vůbec nepřišly. Bikira pak dorazila, ale Kambuška seděla hodně dlouho venku, sama, opuštěná a dělala mi starost.

Richard uvnitř rozdával úsměvy na všechny strany a šibalsky koulel očima, ale nepřítomnost Kamby mi opravdu vadila. Hodně se mi ulevilo, když nakonec přece jen přišla a zdálo se, že si v dobré náladě hledá větvičky a je v pořádku.

Ajabu byl úžasný bavič jako vždycky a energie měl na rozdávání. Měla jsem štěstí na jeho hrátky s oběma bráchy, které probíhaly zrovna tam, kde jsem stála i já. Nejdřív si nadšení malého zubajdy užil Nuru a hned po něm i Kiburi. U mamky potom přišel zasloužený odpočinek, protože i takovému šídlu jako je Ajabu přece někdy musí dojít pára.

Kolem poledne se začal návštěvnický prostor už hodně zaplňovat a tak jsem se s Gorilkovýma v duchu rozloučila a věřím, že je uvidím tentokrát dřív, než zase až za tři měsíce. Podzim budiž v tomto směru pochválen...

Skoro vždycky sem na závěr píšu nějakou perličku, kterou slyším od návštěvníků a i tentokrát jsem měla štěstí na jednu obzvlášť povedenou. Jedna paní se ptala služby, jestli je možné někde zakoupit jídlo a nakrmit je. "Nakrmit koho?" "No gorily, jestli jako můžeme něco koupit a nakrmit je". Tak to dostalo nejen mě, ale i paní Shindu, která - přestože by extra porci jídla jistě uvítala - nad takovým dotazem jen otevřela svoje ústa.

P.S. A i ty geparďátka jsem nakonec přece jen zahlídla trochu jinak než jenom obrysově.

Září 2017

Sólo pro Kiburka

září 2017