Belfast 2011

ZOO Belfast bez Kukumy

Pro letošní návštěvu belfastské ZOO jsme si vybrali asi ten nejhorší den z celého týdne, ale kdo to mohl dopředu tušit. Ještě ráno to přitom vypadalo docela dobře, svítilo slunce a na obloze se prohánělo jen pár škaredě vypadajících mraků. Než jsme ale dorazili do ZOO, tak škaredě vypadající mraky vyhrály a venku už pěkně cedilo, takže jsme to vzali tou nejkratší cestou rovnou ke gorilímu pavilonu, kde jsme mohli být pod střechou. Ostatní zvířata jsme museli prozatím nechat bez povšimnutí, ale evidentně jim to nevadilo, protože stejně byli všichni schovaní.

U goril nebyla dle očekávání ani noha a tak jsem si mohla pěkně rázovat od okna k oknu a prohlížet si jednotlivé členy gorilí party. Na první pohled mě nejvíc zaujala gorilka, sedící téměř ve vzduchu těsně pod stropem. Byla to Kwanza, která přišla do této skupiny v únoru, asi dva týdny před úmrtím Kukumy. Ti dva ale neměli příležitost se spolu setkat, protože Kukuma byl kvůli nemoci v té době už od ostatních izolován. Hned mě napadlo, že Kwanza sedí nahoře asi proto, že se bojí a později mi to ošetřovatelky potvrdily.

Pod Kwanzou ležela na palandě Delilah, pod ní dole v dřevitce napůl seděl, napůl ležel Gugas a na druhé straně pavilonu seděla na kmenech Kamili. Na tomhle rozmístění se nic nezměnilo ani po celou dobu, co jsme mluvili s ošetřovatelkami a dokonce bylo podobné i po několika hodinách, kdy jsme se vrátili zpátky. Ošetřovatelky vyšly ven asi po 20 minutách od našeho příchodu. Nejdřív jedna, která nás před dvěma lety vzala dozadu za Kukumou, po chvíli druhá, se kterou jsme se předtím ještě nesetkali a nakonec třetí, ta byla opět známá z předchozích návštěv. Předala jsem jim album s fotkama Bikiry a musím říct, že z toho všechny měly opravdu velkou radost. Bylo na nich vidět, že se jim po Bikiře stýská a skoro u každé fotky se ozvalo "yeah" a "look at this" a "she looks so different". Ošetřovatelka, která přišla jako poslední, se dokonce několikrát zeptala "and who is this" a nemohla uvěřit, že je to fakt Bikira. Shodly jsme se ale všechny na tom, že pořád používá stejnou rtěnku.

Hodně jsem jim o Bikiře povídala - jak probíhalo její přijetí do skupiny, jak pokorně přijímala bouchance a jak se jednoho rána Moja z ničeho nic proměnila z malé hysterky v Bikirčinu něžnou kamarádku. Taky se jim moc líbila historka o zapomenutém Tatunkovi, který zůstal napospas té cizí tetě (jeho srandovní xichtík a řev jsem jim i předvedla) a jak teď Tatu za tou tetou sám chodí a má ji rád. Taky jsem jim povídala o Kiburkovi a dozvěděla jsem se, že Bikira ještě v Belfastu dostávala občas na hraní plyšovou gorilku a vozila ji na zádech jako mimino, přestože to sama nikdy nikde neviděla.

Bylo poznat, že Bikira byla v Belfastu opravdu hodně oblíbená a že tam všem chybí, ale na druhou stranu byly ošetřovatelky šťastný, že teď bude mít jejich Bikira svoji vlastní, skutečnou a neplyšovou gorilku. Taky říkaly, že takhle hodnou a bezproblémovu gorilu v Belfastu ještě neměli. Nikdy nezačala žádnou hádku a když nastal nějaký rozbroj v pavilonu, vždycky se mu důstojně, po dvou a se založenýma rukama, obloukem vyhnula. No prostě měli jsme štěstí, že přišla zrovna k nám.

A teď něco k ostaním gorilám. Začnu Kukumou. Na toho jsem se skoro bála zeptat, jak mi z toho bylo smutno. Ale chtěla jsem vědět, co se stalo a tak jsme na něj zavzpomínaly. Kukuma byl nemocný asi měsíc, prvně přestal přijímat potravu, hubl, ale přitom se mu strašně zvětšovalo břicho. Měl ho prý jako nafouknutý balon. Proběhlo několik vyšetření, kdy se zjistilo, že trpí anémií, dostával nějaké medikace a po prvních dvou týdnech se zdálo, že se jeho stav trochu zlepšuje, ale pak se to vrátilo a už mu nic nepomáhalo.. Kukuma jenom ležel, v té době už byl oddělený od ostatních a nejevil zájem vůbec o nic. Ošetřovatelky mu nabízely nejrůznější pamlsky, dokonce i čokoládu, kterou miloval, ale už si nic nevzal. U tohodle povídání jsem měla opravdu slzy v očích. Ale pak přišly na řadu i ty veselejší vzpomínky. Už jsem těch historek o něm slyšela předtím dost, ale třeba to, jak skvěle uměl používat nástroje, jsem teď slyšela poprvé. Venku si našel dlouhý klacek, přišel s ním do pavilonu, natáhl se, takže při své výšce a s klackem v ruce dosáhl opravdu vysoko a pěkně rozbíjel jednu žárovku po druhý, prej ho jenom nevěřícně sledovaly, jak jde podél zdi a dělá bang bang bang a žárovky odcházely ve velkým :o) Byl taky hodně kamarádský a kdyby tam pořád byl, tak by to například Kwanze určitě hodně pomohlo. Prej byl pro všechny v pavilonu něco jako big sister. Sestra proto, že byl kastrovaný a kolikrát se choval víc jako ženská. Určitě po něm zůstala velká nezalepená díra.

Delilah je nejstarší gorila ve skupině, je jí 48 let a ošetřovatelky si moc přejí, aby se dočkala padesátky. Je prý na svůj věk docela v pohodě, ale dění v pavilonu ji už moc nezajímá a chce mít svůj klid. Proto taky nemám kromě jedné fotky, kdy odpočívala nahoře pod stropem, žádnou jinou. Delilah trávila čas při našem dalším příchodu na vysoké palandě na druhém konci pavilonu a z fotek mám jenom rozmazané fleky.

Kamili je šéfkou skupiny a očekávalo se, že bude největším oříškem pro Kwanzu. Ale dopadlo to úplně jinak a Kamili se stala Kwanzinou velkou kamarádkou a brání ji při všech bitkách, kterých se jí každodenně hojně dostává. Bylo až dojemné vidět, jak u ní později Kwanza ležela s hlavou v klíně. Kvalita fotek je strašná a nejradši bych je všechny smazala, ale to by mi pak nezbylo nic. V tu dobu zrovna venku řádila bouřka a byla tma jako v ranci, proto jsou fotky zevnitř takové, jaké jsou. Do venkovního pavilonu ten den gorily vůbec nešly.

Předposledním členem skupiny je Gugas, po odchodu Boulase jediný chlap v této rodině a v tuto dobu také velký problém pro Kwanzu. Kwanza je od něj denně bitá, a to tak, že už musela být několikrát oddělena a ošetřena. Viděla jsem na ní aspoň tři škaredě vypadající rány a na skle je umístěno i upozornění, že jedna z goril je poraněná a dostává se jí veterinárního ošetření a že ZOO děkuje za projevenou starost. Ošetřovatelky si s Gugasem vůbec nevědí rady. Na druhou stranu má asi Gugas ke svému chování svoje příčiny. Přišel do Belfastu, když mu byly teprve 3 roky a přišel tam společně se stejně starou Bikirkou, se kterou se hodně zkamarádil. Teď mu po tolika letech Bikira odešla a nebyla to jediná změna, která pro Gugase nastala. Odešel i Boulas, což by mu nemuselo tak vadit, protože byl od Boulase pravidelně bitý, ale po jeho odchodu přišla pro Gugase velká zodpovědnost za jeho skupinu a dodnes se s tím nedokázal vypořádat. Občas páří Kamili, jednou dokonce i Kwanzu (a pak ji zbil, až zůstala bezvládně ležet), ale jinak si moc neví rady. Další změnou bylo úmrtí Kukumy, který byl prý jeho důvěrníkem a občas spolu trávili dlouhý, mlčenlivý chvilky. No a poslední změnou byl příchod Kwanzy, která asi byla tou kapkou, která přetekla a teď to chudák odnáší za všechno. Ošetřovatelky jsou z toho nešťastné, protože to trvá už skoro půl roku a není vidět žádná známka zlepšování vztahů. Říkaly, že už zažádaly o dvě velký, statný samice do skupiny, který by Kwanze pomohly a Gugase trochu usměrnily. Ale je to dlouhodobá záležitost, o odchodu Bikiry se prý mluvilo aspoň tři roky, než došlo k přesunu. Takže jsem zvědavá, jak to tam dopadne, ale není dne, kdy bych si na chudinku Kwanzu nevzpomněla.

A nakonec tedy Kwanza. Jak už jsem řekla předtím, když jsme přišli, seděla těsně pod stropem jen na takových uzounkých dřevěných výčlencích a byla tam i poté. co jsme se vrátili asi za 2 hodiny. Neumím si ani představit, jak moc nepohodlné to tam musí být. Ptala jsem se ošetřovatelek, jestli je tam proto, že se bojí a potvrdily mi, že ano a pak mi popsaly celou tu neveselou situaci. Kwanza si těsně před příchodem do Belfastu zlomila nohu, musela být operována a dostala do nohy šroub, takže se její příchod zpozdil. Možná to pro ni bylo osudné, protože kdyby přišla dřív a stále by ve skupině byl velký kolohnát Kukuma, asi by to všechno probíhalo úplně jinak a Gugas by si na ni tak netroufal. Jenže to už jsou všechno zbytečný dohady. Kwanza takhle vysedává pod stropem každý den a dolů nejde dřív, než je Gugas oddělený. Ošetřovatelka mi řekla, že jestli se ještě vrátíme kolem 3. hodiny, tak uvidíme Kwanzu dole, protože v té době Gugase oddělují pryč. Přišli jsme radši už ve dvě a ošetřovatelka byla tak milá, že kvůli nám Gugase zavřela o hodinu dřív. V momentu, kdy za Gugasem zapadla mříž, se Kwanza proměnila v netopýra a střelhbitě slezla z pod stropu na zem. Byla jsem tak ráda, že se může normálně postavit a protáhnout se, protože tam nahoře nemůže udělat vůbec nic, maximálně si střídavě natahovat nohy. Je tak milá a hezká, jen o dva roky starší než Moja. Když si představím, že by tahle situace mohla jednou potkat i ji, tak mi to opravdu láme srdce. Kwanza se ale naštěstí dole hned otrkala, posbírala si, co tam zbylo a po chvilce jsem viděla, že ji jedna z ošetřovatelek volá ke mříži a odtud se Kwanza vrátila s plnou náručí dobrot, měla dva banány a nějaký pomeranč a pod ním vykukovalo ještě něco zeleného. 

Ošetřovatelka pak za námi ještě přišla jednou ven. Zeptala jsem se jí, jestli neuvažují o tom, že by tam nahoru Kwanze dali aspoň nějaký sedátko. Prej o tom uvažovaly, ale bojí se, že by pak Kwanza už vůbec nešla dolů. Ale aspoň by tam měla nějaký pohodlí, tohle musí být fakt hrozný. Opravdu si na ni každý den ve tři hodiny vzpomenu, vlastně ve 4, protože tady máme o hodinu víc, a řeknu si, tak hurá, teď už je Kwanza dole. Od ošetřovatelek jsem dostala dvě mailové adresy, což mě moc potěšilo, protože aspoň vím, že když jim budu chtít něco napsat, dostane se to k nim a ne někam jinam v ZOO. Slíbily, že pokud nastane nějaká změna, doufejme k lepšímu, dají vědět. Tak snad to tam nakonec všechno dobře dopadne a Kwanza bude mít lepší život, než má teď. Odešla ze skupiny, kde neměla žádné problémy a tady prožívá takové trauma. Ale už se tam toho taky hodně naučila, hlavně se musela naučit komunikovat se ženami, protože ve Francii prej byli samí chlapi a ona ženský vůbec neznala a nebrala je jako nějaké autority. Teď už přijde na zavolání, nechá se pohladit a ví, že to s ní myslí dobře. Na spaní je taky v klidu, protože Gugas odchází na noc do svého vlastního apartmá. Prej tam chodí rád, což je při tom všem velký štěstí, a Kwanza tak může usínat po boku Kamili.

No a to je asi všechno, na co jsem si teď vzpomněla. Snažila jsem se všechno si zapamatovat, ale těch informací bylo tolik, že bych potřebovala diktafon. V každým případě to byl zase zážitek a belfastským holkám moc děkuju, že byly tak milý a strávily se mnou spoustu času. Doufám, že za rok se zase shledáme a situace s Kwanzou bude mnohem příznivější. 

P.S. Za kvalitu fotek se omlouvám, ale pokud gorily nejdou ven, v přítmí přes špinavé sklo se nic moc nafotit nedá.