31. května 2014

Tak po dvou měsících zase u Gorilkových. A poprvé v tomhle roce jsem je viděla venku na zahrádce. No, viděla... támhle byl vidět kousek zad, tady zase něčí noha za stromem, támhle nahoře na stromě čísi obrys. Ale nakonec se přece jen všichni předvedli v plné kráse.

Nuru byl hodně dlouho u tety Kamby na zádech. Vždycky se musím smát, jak se ten malý Duracell venku změní ve vyjukaný batůžek a v čertíka se promění zase až uvnitř.

Kiburi byl zato naprosto samostaná jednotka a nepotřeboval k průzkumu zahrady nikoho. Chvilkama jsem z něj viděla jen špičku hlavy nahoře za obzorem, kde se v dobrém rozpoložení nacpával travičkou. A když se rozhodl konečně taky ukázat, tak nepřišel, ani nepřiběhl, ale přitancoval. Vysekával jednu piruetku za druhou a myslím, že Národní balet by měl pouvažovat o novém Vlastíkovi. Celý utancovaný se Kibi potom zastavil u potůčku a osvěžil se studenou vodou.

Bikira vysedávala v chládku na stromě, ale občas seskočila dolů, natrhala si trávu, prohodila slovo s Kiburkem a zase šla nahoru.

Kijivu si celkem spokojeně užívala chvíle bez dítěte, ale potom se za ní dostavila Kamba s kuliočkem na zádech a zdálo se, že se jí trochu vyčítavě ptala, kdy si už konečně uvědomí, že je matka a vezme si kluka k sobě. A tak došlo k předávce a Nurísek se přestěhoval ke své rodné matce. Kiburek to celé sledoval trochu s údivem ze své strategické pozice na skále.

Shinda si užívala zájmu lidí a dlouho vysedávala u potůčku v pozici, kterou nejspíš odkoukala od světových topmodelek.

Zato pantáta Richard na návštěvníky celkem dlabal. Přišel se podívat jen na chvilku, ale pro jistotu se usadil ve stínu, aby ho sluníčko moc neožehlo a pak se zase vrátil do bezpečí verandy.

Kijivu se mezitím pokusila o lstivý úskok, ale udat Nuríska zpátky Kambě se jí nepovedlo. Kambuška si užívala klidu v koruně stromu a matce Kijivu jasně vysvětlila, že hlídání převezme, až bude sama chtít. Kijivu se poté uraženě odebrala do zákoutí verandy, kde trávila rodinnou chvilku se svým synkem a manželem.

Velký holky Kamba a Bikira se věnovaly dálkově-výškové komunikaci a zdálo se, že to oběma maximálně vyhovovalo. Kijivu uznala, že dítě je opravdu její a tak si ho už smířená se situací pyšně přivezla ukázat, aby se vidělo, že nejen Kamba umí taxíkovat.

Shinda na nás mávala, ať se honem jdeme na něco podívat, ale upřímně říkám, že i když to byla lákavá nabídka, tak se mi přes ten zažabincovaný potok vůbec nechtělo a zůstala jsem na suchu. Což teda Kijivu ani Nuru nechápali a já teď s odstupem taky ne. No vážně, kdoví, kdy se mi zase dostane takového srdečného pozvání od tety Shindy.

Moc to nechápala ani Bikirka a zdálo se mi, že se tvářila trochu vyčítavě. Možná byla zvědavá, jak proběhne moje začlenění do skupiny. Kibíska to pak přestalo už samotného bavit a tak se šel podívat za tetou Bikirou a potom za tetou Kambou.

No a pak už se šlo konečně zase na chvilku domů a tam čekaly polínka. Shinda ovšem trvala na tom, že se na tuto příležitost nejdřív přizdobí pěknou větví a Bikira se na polínka vykašlala a pozorovala cvrkot z kuchyňového trůnu. Nejvykulejenší ze všech byl kdo jiný než Nuru, no a taky jak by nebyl, když i on měl svoje vlastní polínko! A nikdo mu ho nebral!

Kibi si moc šikovně po vzoru taťky udělal z klacíku vyšťourávátko a tak si se svým polínkem vyhrál hodně dlouho.

A potom jsme už pomalu šli pryč. Lidí pořád přibývalo a když mě jakási návštěvnice osočila z toho, že jsem si dovolila nemít oči vzadu a nepustila před sebe "malou", tak mě to tam nějak přestalo bavit. Ale Gorilkovi byli úžasní jako vždycky a kromě více než tisíce fotek (klid, striktně promazaných) jsem si odnesla zase moře zážitků z pohledů těch nejkrásnějších očí na světě. Za všechny se s námi rozloučila Kijivu, kterou to už doma taky přestalo bavit a tak vyběhla zase ven na sluníčko.