6. prosince 2009

V neděli 6. prosince bylo krásně pošmourné počasí, vůbec ne předvánoční, spíš podzimní, ale na návštěvu Gorilkových jako objednaný.

V ZOO bylo málo lidí a v pavilonu u Gorilkových nebyl ze začátku skoro nikdo. Dorazili jsme v době, kdy se pavilon uklízel a protože jsem měla dárky pro Mojku k narozeninám i pro ošetřovatele k Vánocům, šli jsme je odevzdat do přípravny. Byli jsme pozvaní dovnitř, Gorilkovi byli zrovna v obýváku a tak jsme se mohli kochat. Mojka si hověla v síti a byli jsme jí ze začátku úplně šumafuk, ale jak se nám postupně chodili k oknu ukazovat všichni Gorilkovi, uvolila se i hlavní hvězda a dohoupala se k nám po laně.

Měla jsem sebou plyšového Tondu, který okamžitě přilákal Tatunka a ten mu dal asi pět mlaskavo-jazykových pusinek přes sklo. Shinda nám u okna předvedla svůj bravurní ypsilonový postoj a Mojka se k nám přibližovala v pravidelných intervalech hlavou dolů, pověšená na laně. K oknu dorazil i Richard, Kamba a Kijivu, vypadali trochu jako apoštolové na pražském orloji :o)

Z téhle návštěvy stojí za zmínku určitě hrátky Shindy s dětma, kdy dřevitka lítala na všechny strany a na Shindě bylo opravdu vidět, jak moc si to užívala. Potom se něco podobného odehrálo ještě jednou, ale tentokrát byla v roli Shindy Kamba a bylo úžasný pozorovat tuhle jinak klidnou gorilku, jak se umí rozdovádět.

Dalším krásným momentem bylo krmení u mříží, kdy každý dostal svůj příděl a Richard si přinesl plastovou láhev plnou nakrájeného ovoce a zeleniny. Sedl si s tím k oknu, zády k nám a naproti němu seděli Moja a Tatu, kteří si už svůj příděl snědli. Taťka pojídal pomalu, rozvážně, vychutnával si každý sousto a vůbec mu nevadilo, jak ho oba prckové hypnotizují a sledují, jestli náhodou někde něco neupadne. Jasně že neupadlo a lítostivé pohledy těch dvou nešťastných goriláčků mi zůstaly v hlavě ještě hodně dlouho. Nafotila jsem z toho plno fotek, tak jsem je dala do samostatného videa. Když táta dojedl, Tatu vzal zavděk aspoň prázdnou lahví. Zabavil se s ní na dlouho, ale prostě žádnou dobrotu už z ní nevyčaroval.

Odcházeli jsme od Gorilkových plni dojmů jako vždycky a doteď mi zní v hlavě slova jedné anglicky mluvící návštěvnice, která řekla to, co přesně cítím pokaždý i já: "Ten malý je tak roztomilý, že bych ho hned vzala a pochovala ho".

Jojo, takových by nás bylo, milá paní :o)

Prosinec 2009

Krkoun Richard

Styď se, táto!