28. září 2010

Byl státní svátek a v Jihlavě pršelo, jen se lilo. A vypadalo to, že nejen v Jihlavě. Ideální den pro návštěvu Gorilkových. Neuměla jsem si představit, že by lidi vyrazili v tomhle marastu do ZOO. Jenže v Praze bylo zase všechno jinak. Pršet přestalo asi 15 km před Prahou a udělalo se docela hezky, takže u Gorilkových byly chvílema zase mačkanice. Opět éterem lítaly blesky z foťáků rusky mluvících spoluobčanů a opět jsem si znovuobnovila alergii na ně.

Ale Gorilkovi byli úžasní, takže i kdybych měla stát na jedný noze a rozčilovat se nad neomaleností některých návštěvníků, tak mi to vždycky bude stát za to.

Kiburek udělal za šest týdnů, co jsem ho neviděla, obrovský pokrok. Naposled to bylo ještě takové miminko bezbranné, zato teď se z něj už klube pěkný raubíř. Scény, které s Tatunkem předváděli, mě vracely o pár let zpátky, kdy si přesně takhle spolu hráli Tatu s Mojkou. Porovnávala jsem pak doma fotku Moji s Tatunkem s fotkou Tatunka s Kiburim a jako bych se dívala na jedno a to samé.

Hned na začátku mě Kiburi pobavil, když si při sběru zeleniny strčil do pusy kus mrkvičky. Jenže trochu přecenil sílu svých zoubků a tak ten stejný kus žmoulal v puse ještě dlouho poté, co ho Kijivu vynesla nahoru, pojedla si tam svoje zásoby a zase ho snesla dolů. Nakonec mu pomohl Tatu, když mu ten kousek z papulky vytáhl a zbaštil ho sám.

Mojka je už fakt velká holka a jako by byla nad věcí a nad lumpačinama svých brášků pohrdavě mávala rukou. Hodně času trávila sama na povodňovém schodišti, kde si okusovala větvičky, takže jsem o ní párkrát dost dlouhou dobu ani nevěděla. Ale pak si asi vzpomněla, že vlastně gorilkování bylo tak skvělý a s Tatunkem předvedli svůj typický zápas ve volném stylu.

Bylo zajímavé poslouchat návštěvnické perličky. To se třeba Tatu houpal na laně a Mojka seděla na autíčku a pozorovala Kiburiho. Podle jedné maminky, která všechno vysvětlovala svýmu synkovi, se na laně houpala ta Mája a skutečná "Mája", sedící naproti ní na autíčku, byla označena za otce. Normálně se do cizích výkladů nepletu, ale tady jsem paní prostě musela opravit, protože si myslím, že Mája fakt ani trochu nevypadá jako Richard.

Kamba zase měla svoje chvíle něžnosti. Jednak se hodně mazlila s Tatunkem, i když mazlení probíhalo spíš jenom jednostranně, Tatu to pojímal jako opakovaný skok ze špalku na měkkou chlupatou žíněnku. A strašně moc se mi líbil moment, kdy Kamba došla ke Kiburkovi, dlouho se na něj dívala a pak ho opatrně, něžně a jemně pohladila jedním prstem po čelíčku a zase odešla. Nic po něm nechtěla, nenaložila si ho na záda, prostě si ho jen přišla pohladit.

Po svačince v 1 nám u našeho okna předvedla svoji úžasnou schopnost recyklace, povedlo se jí to snad 7x, 8x a zdálo se, že každá nová porce je čím dál tím chutnější. Moja i Tatu tetě tuto baštu evidentně dost záviděli.

Shinda se tentokrát nijak neprojevovala, vlastně ani nevím, že bych ji viděla při nějaké akci, teda kromě krmení u mříže, kam si párkrát přišla pro přídavek, ale když žádný nebyl, zkoušela jako párkrát předtím nabídnout výměnou hrst dřevitky. Bohužel bez úspěchu. Jinak hodně vysedávala na různých špalcích a v obličeji měla zadumaný výraz. No prostě Shinda. 

A co Richard? Toho jsem fakt moc neviděla. Kromě sběru zeleniny, zrovna když jsme přišli do ZOO, trávil pak většinu času přemítáním na palandě. Předtím vlastně ještě stihl pohladit Kambu a vyčistit jí uši, ale zřejmě to neshledal ničím vyjímečným a tak se šel radši natáhnout. Ale když procházel kolem oken, nezapomněl nahodit svůj fešácký pohled.

No a na co rozhodně nesmím zapomenout, bylo láskyplné objímání Tatunka s Kiburim. Kiburi seděl nahoře s Kijivu, Tatu dole lelkoval a pak se mu asi po bráškovi zastesklo, tak se vydal nahoru, vytáhl Kiburka od mamky z hnízda a sedl si s ním o schod níž. Mohla jsem si prst umačkat, jak jsem honem cvakala foťákem a doufala jsem, že aspoň jeden záběr se povede, protože přece jen to bylo dost daleko a v pavilonu nebylo právě nejlepší světlo. Byly to tak krásné momenty, že mezi návštěvníky se ozývalo hromadné jééééé.

Pak Tatu snesl brášku opatrně dolů a situace se poněkud změnila, z něžného objímání se stalo docela ostré dovádění, ale Kiburek se očividně bavil, i když se mi zdálo, že se párkrát pěkně bouchl makovičkou o zeď. Většinu času byl zalehnutý v dřevitce pod Tatunkem, ale občas se mu povedlo zvítězit a dostat se nahoru.

Nebo že by ho Tatu schválně nechal vyhrát? V každým případě se bavili oba a Kiburek byl fakt kouzelnej.

Kijivu byla při pranici kluků úplně nad věcí. Perou se? No tak ať, jsem ráda, že mám od nich chvilku pokoj.

No a Mojka chtěla být za dámu s elegantním posezem, ale chvílema zapomínala, že takhle dámy fakt nezívají.

Prostě jak jsem napsala na začátku, Gorilkovi byli úžasní, co k tomu víc dodat ...

Září 2010