19. února 2016

Dnešní návštěva Gorilkových byla kratší než ty ostatní, to proto, že jsme hned po ránu šli navštívit slony, malého hrošíka a rodinu Hrabáčových. Hrošíka jsme bohužel neviděli, protože byl celou dobu schovaný ve vodě mezi mohutnými těly obou rodičů a tak jsme se o jeho existenci mohli jen dohadovat.

Když jsme pak asi o půl 11 dorazili konečně ke Gorilkovým, tak byli ještě stále v zázemí. Ale dočkali jsme se. Jako první se v pavilonu objevila Bikira, která opět dostala malý náskok před ostatními, aby si mohla nasbírat všechno, co by na ni potom nejspíš nezbylo. Bikirka proběhla celým pavilonem, naplnila si náruč a usadila se se svojí sváčou na povodňových schodech, odkud nevylezla, dokud nebylo všechno snědeno. Po ní se potom začali trousit i ostatní.

Ctihodný pan Richard pózoval přímo před námi a zdálo se, že je moc dobře naladěný, protože rozdával spokojené úsměvy na všechny strany. Nuru přiběhl sám a po svých, skoro hned se usadil s velkou větví nahoře na parkosu a liboval si, jaký je šikovný.... ale jen do té doby, než pod ním proběhl Kiburi, natáhl ruku nahoru a velkou větev mu sprostě ukradl. Nuru se chvilku díval nevěřícně do dlaně, kde mu zůstalo jen pár lístků a zdálo se, že vymýšlí strategii, jak svoji větev dostat zpátky. A opravdu se mu to podařilo, stačila chvilka Kibiho nepozornosti a větvička opět změnila majitele. Kibi z toho byl dočista paf... Nakonec se ale kluci dohodli, že je ta obří větev vlastně dost velká pro oba a bratrsky se o ni podělili.

Kijivu pojídala svoji porci usazená na dřevitkovém polštářku a bylo na ní vidět, jak je pyšná na svůj supermoderní setřih, který si při okusu několikrát přihladila. Ani bych se nedivila, kdyby tím svým odvážným čírem inspirovala přední kadeřnické salóny k novému trendu pro letošní jaro.

Shinda se se svým sběrem usadila vzadu u zdi hned vedle pítka a svědomitě se věnovala na střídačku jak jídlu, tak i pitnému režimu. Její blahobytné bříško jako vždy svádělo spoustu návštěvníků k domněnce, že se rodinka brzo rozroste o další miminko. I když se mezi nimi našel jeden prozíravec, který prohodil, že je možná jenom tlustá. No a jiná maminka tomu nasadila korunu, když zvídavé dítko usadila s tím, že tatínci přece miminka v bříšku nenosí.

Jako poslední se nám ukázala Kamba, která se předtím zastavila hned za šubrem u palandy a chvilku tam zůstala. Když přišla k nám, měla náruč plnou větviček. Usadila se s nimi pohodlně na zemi, zádama se opřela o kládu a hodovala se spokojeným výrazem ve své krásné tváři.

Po hodování přišla doba siesty a tak jsme si na chvilku odskočili vedle, podívat se na lvy a tygry. Když jsme se vrátili, našli jsme Gorilkovic rodinku skoro ve stejných pozicích, jako když jsme je opouštěli. Nuru se tulil k tetě Kambě u posledního okna, pocucával si mlíčka a průběžně upadal do spánku, ze kterého se zase hned probíral, aby mu třeba něco důležitého v pavilonu neuteklo. Byl tak sladký, že jsem nacvakala spoustu fotek, které jsou jedna jako druhá, ale tak je to vždycky. Byla jsem prostě z toho černého andílka jako v tranzu a nemohla z něj spustit oči.

Kiburek je už hodně samostatný a i v té siestové době si dospělácky dumal o životě a ledabyle přitom okusoval klacíky. V té chvíli se návštěvnický prostor úplně vylidnil a já jsem ho tak měla sama pro sebe. Kiburi mě obdaroval sérií tak okouzlujících pohledů, že se mi z nich podlamovala kolena a kdybych už dávno nebyla do toho úžasnýho gorilího kluka zamilovaná, nabeton bych se zamilovala teď.... Kam se na něj hrabou všichni člověčí krasavci světa.

Shinda se potom konečně taky přestěhovala dopředu, takže jsem ji mohla vyfotit, jinak by to skoro vypadalo na její absenci.

Odcházeli jsme tentokrát už po dvanácté a tak jsme nebyli svědky oběda ani žádné akce nebo honičky, vlastně Gorilkovi celou naši návštěvu projedli a proleželi. Ale i tak - bylo mi s nimi úžasně, zapomněla jsem na bolest v krku, se kterou jsem už pár dní bojovala a pohled na ležící - spící spokojenou rodinku mě tak uklimbal, že jsem to po jejich vzoru zalomila v autobusu cestou domů. Ale pochybuju, že jsem u toho vypadala stejně kouzelně jako oni ;o)

Tak krásné posnídaňové a předobědové sny, milí Gorilkovi.

EDIT: v době téhle návštěvy jsem samozřejmě jako nikdo na světe vůbec netušila, že za dva měsíce se naší milé Shindě narodí miminko, které dostane název AJABU - ZÁZRAK. 

Únor 2016