20. července 2012

Nebyla jsem v pražské ZOO skoro dva měsíce a už se mi po té naší gorilí rodince opravdu moc stýskalo. Měla jsem čerstvě za sebou dvě návštěvy Dublinu a Belfastu a i když v každé z nich bylo hezky a šla jsem tam za konkrétním lákadlem, tak prostě naše Gorilkovic nikdo nahradit nemůže. Při vstupu do ZOO jsem měla potěšující číslo 108 a tak jsem věděla, že zatím nikde žádné tlačenice nebudou.

U Gorilkových se zrovna uklízelo a po chvilce celá rodinka vyšla ven na sluníčko. První byla venku Kijivu s Kibískem na zádech, za nima pelášil Tatu, dál se přišel podívat ven kupodivu i Richard, za ním Shinda a Kamba. Dlouho jsem neviděla Bikiru, dávala si na čas, ale nakonec přišla a jak jinak než po dvou. Kiji s Kiburkem šli rovnou nahoru na kopeček a Kibísek od mamky neustále odbíhal a přinášel si zpátky vítězně trofeje neboli kousky zeleniny, které tam byly poházené. Někdy to stihl sníst sám, jindy mu to Kijivu sebrala přímo z papulky. Brzo za nimi dorazila i Kamba, aby jim tam dělala společnost.

Tatu byl na rozdíl od mojí minulé návštěvy, kdy mu bylo špatně a pořád jen ležel, úplně nabitý energií a trochu na to doplácela Bikira, kterou se zrovna rozhodl potěšit svou přítomností. Sadu fotek, kdy spolu seděli naproti mně na platformě, jsem fotila proti sluníčku, takže v reálu jsem z nich neviděla skoro nic, ale pak na fotkách bylo docela dobře poznat, jak Tatu špekuloval, co bezvadnýho by to tý tetě ještě provedl.

Kiburek s mamkou se pak přesunuli o něco níž a Kibi se tvářil, jako by si s náma přišel popovídat, škoda, že si to ve finále rozmyslel. Shindě to venku moc slušelo, ať už se cpala trávou nebo jen tak důstojně posedávala. Když potom byli všichni puštěni dovnitř, Bikira ještě dost dlouho zůstala sedět venku a užívala si sluníčka a chvilky klidu bez toho třeštiprdla Tatu.

Uvnitř v pavilonu pak nastaly větvičkové hody. Kibi si našel větvičku větší než byl on sám, ale Kijivu mu ji zase bez studu ukradla. Tatu si zkušeně vylezl s větvičkou do výšky a když Kijivu s Kiburkem odešli na povodňové schody, sedl si z boku na schody k nim. V jednu chvíli zmizel a opět se vynořil s velkou větví, následován rozzlobenou Kijivu, která nemohla uvěřit, že tenhle drzounek jí fakt ukradl takovej parádní snack. Nakonec mu větev sebrala, ale podívaná to byla moc hezká.

Pak už se víceméně siestovalo a pospávalo a tak jsme to zapíchli i my. Moc dlouho jsme tam tentokrát nepobyli, ale i tak to stačilo na úsměv na tváři a slunce v duši.

P.S. Tenhle dovětek píšu dodatečně. Ten den to bylo naposled, kdy jsem viděla Tatunka živého. Přesně týden po téhle návštěvě tragicky zemřel a doteď jsem se s tím nedokázala srovnat. Milovaný, úžasný Tatu, odpočívej v pokoji.

Červenec 2012

Poslední fotky Tatunka

20. července 2012