11. prosince 2015

Jako každý rok, i letos jsme před Vánocemi navštívili rodinu Gorilkových. Neviděla jsem je celých 9 měsíců, takhle dlouhou pauzu jsem asi ještě nikdy mezi návštěvami neměla a tak jsem u nich teď strávila několik hodin.

Ze začátku se vůbec nic nedělo, přišli jsme zrovna v době, kdy měli posnídaňovou siestu a tak všichni kolem polehávali. Richard nás ještě stihl pozdravit, jak se na správného gentlemana sluší a pak se odebral na svoji palandu. Nuru se tulil u tety Kamby, Kiburi přemýšlel o životě o kousek dál úplně sám, Shinda si vegetila u prostředního okna, Bikira měla rozestláno na parkosu a Kijivu si zrovna nesla kupu dřevitky k ní, takže tam ležely obě dvě, což mě trochu překvapilo.

A tak jsme čekali a čekali...A potom se Nuru odlepil od tety a začal nám předvádět svoji vánoční besídku. Byl okouzlující. Hrál si s námi u skla, přišel se podívat na krtečka, vlnil pažemi, jako by byly gumové, sypal si z výšky dřevitku do pusy, vyplazoval jazyk a já jsem se do něj nanovo zamilovala a přestala fotit, protože jsem si ho chtěla užít. Proto mám jen pár mázlých fotek a zbytek jsem bezpečně uložila na srdeční hardware.

Kiburi zase předvedl skvělou dřevitkovo-tanečně-zápasnickou show s tetou Bikirou. Byla to opravdu radost vidět jindy většinou osamoceně sedící Bikirku, jak řádí s Kibim, házejí po sobě dřevitku, sem tam si stihnou bouchnout do skla, pak si dají oddechový čas a znovu se pustí do hraní. Kibi dával najevo jak skutečné nadšení z téhle zábavy, tak i to, jak má tetu rád, protože ve chvílích klidu jí láskyplně vybíral ze zad kousky dřevitky. Oba dva byli skvělí.

Později se k nim přidal i Nuru. Předtím si ale odskočil pomazlit se s mamkou, aby jí nebylo líto, že si jí nevšímá. Na bojový zápal se pak přišla podívat i Kamba. Musela přece dohlédnout na to, jestli je boj opravdu podle pravidel a jestli jejího Nuríska někdo nešidí. Jako by se ten prďolka nechal... Trochu si u toho zapovzbuzovala, ale potom si uvědomila, že je dáma a opět nasadila zpět svoji krásnou, přívětivou tvář.

Když všichni naznali, že už toho bylo dost, rozešli se za svými zájmy a Bikira se usadila ve výšce, aby měla o všem a o všech přehled. Potom se čekalo na oběd. A ten přišel v podobě oblíbených koulí, pro které si došli všichni. Bikirka se pro ni vydala jako poslední, ale zato potom u mříže dostala ještě malý přídavek. Shinda i Kamba zřejmě nebyly se svým přídělem na sto procent uspokojeny a tak si prostě vyrobily svůj vlastní přídavek, jsou to přece jen šikovné ženy. Nuru se trošku nepohodl s Kibim kvůli polínku a tak šel honem doplnit vydanou energii do mlíčkárny k tetě Kambě. Tam se prostě bumbá nejlíp.

Potom se na chvilku všichni uklidnili, aby strávili svoji poobědovou chvíli. Nuru se opět přišmajchloval k mamině, pan taťka Richard nás při pravidelné pochůzce obdaroval svůdným pohledem, tety Shinda a Kamba a dokonce i Kiburi se dál věnovali svým recyklátkům a teta Bikira zaujala strategicky výhodnou pozici u okýnka, protože co kdyby se třeba tahle výdejna najednou otevřela?

Taky se šlo na chvíli ven. Bylo docela hezky, ale přesto se tam vydala jen skupinka čtyř otužilých ve složení Kijivu, Bikira, Kiburi a Nuru. Nezůstali tam dlouho, Kiburi utekl zpátky během chvilky, po něm se rozhodla cudně a ladně po dvou odejít i Bikira a tak venku zůstal jen Nuru s Kijivu. Ale asi jim to tam samotným přišlo nezábavné, tak Nuru naskočil mamce na záda a jelo se domů.

Možná jsem děj trochu popřeházela, ale pravdou zůstává to, že zase jsem od Gorilkových odcházela plná dojmů a nádherných pocitů a pořád si stojím za tím, že neznám na světě jinou rodinu, kterou bych navštěvovala raději. Ať už zvířecí, nebo lidskou. Díky za to, milí Gorilkovi.

Prosinec 2015