Budapešť 2015

Tenhle zápis z letošní návštěvy budapešťské ZOO bude dost netradiční. Vždycky píšu hlavně o gorilkách, jsou prostě moje největší srdeční záležitost a pokaždé trávím nejvíc času právě u nich. Ale letos není o čem psát, nemám od nich skoro žádné fotky a tak bude svodka spíš než gorilí koalová, protože na tyhle dva pidimedvídky jsme měli velké štěstí, viděla jsem je poprvé a byla z nich úplně unešená.

Ještě ale zpátky ke gorilkám a proč je toho letos tak málo. Za prvé, od rána bylo velké horko, v půl 10 svítilo na tabuli už 27 stupňů. A hlavně, v ZOO bylo přelidněno školními výlety a tak když jsme dorazili ke gorilímu pavilonu, byla tam hlava na hlavě a vidět nebylo zhola nic, jen sem tam nějaké ležící gorilí tělo. Ve venkovním výběhu byli lidi a něco se tam opravovalo, doufala jsem, že třeba do odpoledne se to dodělá a gorilky půjdou ven, ale bohužel, byli zavřeni celý den uvnitř. A tak mám opravdu jenom minimum fotek této gorilí skupiny, kterou tvoří: silverback Golo, dál samice Liesel, Iringa, Hakuna Matata a N'Yaounda (která byla navíc oddělená od skupiny v dalším výběhu a mám jenom jednu rozmazanou fotku, když přišla na chvilku dopředu) a ještě její syn Bongo.

Bongo je jenom o tři měsíce starší než Kiburi, ale připadal mi mnohem větší a dospělejší než Kibi. Když se uvnitř konečně uvolnilo trochu místa a dostali jsme se ke sklům, všichni už polehávali a stejná situace byla o hodně později, když jsme se tam vrátili. A tak jediným zábavným okamžikem pro mě bylo, když Hakuna zaměřila svoji pozornost na moje tričko s gorilkou, přišla ke sklu a důkladně ho zkoumala. Jinak se nedělo vůbec nic a není vůbec o čem psát.

S orangutany to bylo podobné. Venku nebyl nikdo a uvnitř v jedné ubikaci hned u skla seděla orangutaní mamina s malým miminkem, nevím, která z těch dvou holčiček to byla. Moira si hrála na parkosech pod stropem a druhá mamina s dalším miminkem byly taky až v rohu nahoře. Mrňavá oranží holčička u skla byla nádherná, kouzelná a roztomilá, ale fotit se nedalo. Nebo dalo, ale fotky vypadají tak, jak vypadají a lepší nemám.

Potom jsme už pavilon lidoopů opustili a vydali se na procházku po ZOO. V tom horku byla spousta zvířat poschovávaných v chládku a tak vlastně jediné štěstí jsme měli u koal. Oba kluci, každý v jiné ubikaci, sice spali a byli schovaní za kyticemi z větviček, ale byla u nich cedule, že cosi se bude dít ve 13,00. A tak jsme se tam s předstihem vrátili. V jednu hodinu přišli k medvídkům dva chovatelé a začali mluvit. Maďarsky nerozumím, ale bylo jasné, že nejdřív mluvili o různých druzích větviček na krmení, které vyndávali ze zavěšených nádob, ukazovali je návštěvníkům, vyměňovali vodu a přinášeli čerstvé svazky. Potom si přinesli schůdky a medvídky postupně sundali dolů, odnesli je do jiné místnosti (kde byl bohužel už nával a tak jsme se tam nedostali) a kde je zřejmě měřili a vážili a nakonec je po jednom přinesli ven, kde už byl krásný výhled.

První šel ven Vobara, po něm Nur-Nuru-Bin. Méďové se z toho venkovního výběhu zdáli prvně trochu vyjevení, ale nakonec si průlezek užili a když toho bylo dost, seskočili dolů a mazali zase zpátky dovnitř. Byli tak roztomilí, že bych nejradši aspoň jednoho šoupla hned do tašky a odnesla domů, ale nevím, jestli by mi to prošlo.

No, a to je asi tak všechno. Na příští rok si ZOO naplánujeme zase radši na podzim. Možná bude pršet jako minule, ale pořád to bude lepší než horko a davy lidí. 

Medvídci koaly a něco málo ze ZOO Budapešť 2015