15. října 2016

Konečně mi vyšlo podívat se zase jednou ke Gorilkovým. Neviděla jsem je celých pět měsíců a když jsem tam byla naposledy, malý Shindin goriláček ještě ani neměl jméno a viděla jsem z něj vždycky jen kousek hlavičky, která vykukovala zpod Shindiny paže.

Teď to bylo všechno úplně jinak, ale než jsme se ke Gorilkovým dostali, vzali jsme to netradičně přes horní část ZOO, za malinkým sloníkem. On je malinký vlastně ještě i Max, ale ten nejmladší přírůstek je i v porovnání s Maxíkem jen taková 90-kilová miniaturka, že by si ji člověk chtěl vzít do tašky a vystavit doma do vitriny. Je nádherný, překrásný a ještě trochu nemotorný. Když klopýtl, dlouho mu trvalo, než si srovnal nohy a chobůtek tak, jak patří. Přišli jsme tam ve chvíli, kdy ošetřovatelé byli s ním a jeho maminkou Tamarou v kóji, sprchovali je a cvičili s nimi - Tamara poslušně zvedala jednu nohu za druhou a posunovala se tam, kam ji ošetřovatelé chtěli dostat. Miniatůrek se kolem ní motal a schovával se pod ní, takže jsme z něho ze začátku moc neviděli. V sousední kóji byl Maxík s Janitou a Max dával najevo, jak moc rád by se přidal k malému kamarádovi. Nakonec obě dvojice vypustili do vnitřního výběhu, kde se Max okamžitě rozdováděl a bylo vidět, jak je šťastný, že se mohl aspoň chobůtkem dotýkat toho malinkého tvorečka.

A pak už jsme šli rovnou ke Gorilkovým. Na světě je spousta radostí a zážitků. Ale v ten den se nic nevyrovnalo tomu, když se přede mnou usadil na bobek malý Ajabu, vzal si do pusy klacík a kouzlil na tváři jeden úsměv za druhým. Je tak nádherný.

Ale abych to vzala nějak popořádku. Přišli jsme v době, kdy už se sbíraly větvičky a zelenina a všichni Gorilkovi byli někde rozesazeni. Hned před námi seděla Shinda s Ajabíkem. Prvně na zemi a potom poposedla na kládu na kameni, kam se za ní Ajabu nemohl vydrápat. Skoro jsem slyšela, jak si mumlá - bože, ty jsi nemehlo, kluku... Ale pak si přece jen uvědomila, že je to ještě malinkej goriláček, tak mu podala ruku a nahoru mu pomohla.

Bikira dost dlouho hodovala schovaná na povodňových schodech, ale potom slezla dolů a ukázala se nám v celé své kráse, než se zase odebrala na kus řeči s Kambou, která byla usazená na druhé straně pavilonu.

Kijivu měla rozestláno na parkosu a když Nuru uviděl tu její nadýchanou peřinku, neodolal a vydal se za mamkou natankovat trochu mlíčka.

Kiburi rozjímal osamoceně o životě - nejdřív u skla a potom si uvědomil, že hamaka je přece mnohem pohodlnější a tak se přestěhoval tam. S výrazem světáka, který je absolutně nad věcí, tam vydržel hodně dlouho. A já nacvakala spoustu fotek.

Richard byl také skvěle naladěný, bylo vidět, že se dobře vyspal. A tak si jen párkrát obešel obydlí, aby se ubezpečil, že je všechno v pořádku, zastavil se u Kamby na menší kontrole uší a potom se usadil a okusoval větvičky. Přitom ovšem nezapomněl na všechny strany rozdávat úsměvy a vůbec nechápu řeči návštěvníků o tom, jak zle se ten velkej opičák dívá.

Tématem dne byly barevné plastové míčky. Zaujal i Richarda, ale vyhráli si s nimi úplně všichni, nejmenším Ajabu počínaje a nejstarší Kambou konče. Nuru se s nimi tak rozparádil, že z toho vznikla úžasná estráda, kterou nám později s bráchou Kiburim předvedl. Ale než k estrádě došlo, musel se Nuru tak trochu pomuchlovat s tetou Kambou a při té příležitosti ještě dotankovat to, co nestihl u mamky. Estráda je zachycená hlavně na videích, protože na fotkách reprezentují dění většinou rozmazané šmouhy, ale něco se přece jen vyfotit podařilo. Hlavním aktérem show byl jednoznačně Nuru, Kiburi se ale nedal dlouho přemlouvat a tak jsme byli svědkem několikaminutého skvělého představení, do kterého byl na chvíli zatažen i nejmladší synek Gorilkových Ajabu.

V mezičase si Kiburi promýšlel taktiku, tu se zeleným, tam zase s červeným míčkem, ale nakonec se na nějakou složitou strategii vykašlal a jednoduše opět vlítl do boje po hlavě, až dřevitka kolem lítala. Kijivu sice chvíli předstírala, že se jí tento cirkus vůbec netýká, ale nakonec nevydržela s nervama a vyslala taťku, ať tu omladinu trochu srovná. První byl na řadě Nuru, který se z trestu ovšem bravurně odkotrmelcoval, ale v závěru museli oba kluci tak trochu klečet na hanbě. Nuru si to pak ještě musel vyříkat s Ajabíkem, prostě "co jsme si, to jsme si" a Ajabu omluvu přijal. Nakonec takové povyražení mu určitě přišlo vhod.

Po tomto skvělém představení už přišel klid zbraní. Každý se zase někam poskládal a měla jsem to štěstí, že Ajabu s mamkou přišli zase k oknu, kde jsem zrovna trůnila. Sice jsem pořád přebíhala od jednoho okna k dalšímu jak apoštol na orloji, ale většinou se mi to vyplatilo.

A tak konec téhle svodky bude patřit tomu nejmenšímu Zázraku a jeho šťastné mamince Shindě. O Shindě si už návštěvníci opět mysleli, že je těhotná, holt úctyhodné bříško měla před těhotenstvím, během těhotenství a rozhodně se ho nezbavila ani porodem Ajabu.

Párkrát jsem viděla, že Shinda se z mateřství rozhodně nervově nehroutí. Úplně s klidem synka odstrčí, když zrovna baští a nebo se jí právě nechce dělat mamku. Od toho jsou tam přece i jiní a když se nepostará ona, však si kluk někoho najde. Ale když potom přišel čas siesty, byla z ní ta nejúžasnější maminka na světě, která s něhou hladila svýmu chlapečkovi vlásky na hlavě, čistila a pusinkovala ho a dala mu i možnost výběru, z jakého zdroje se zrovna napije. Ajabu ve snaze neprotěžovat ani jednu stranu spravedlivě vyzkoušel oba mlíčkovody. Potom mamka pokračovala v hodování, Ajabu si hrál nebo jen tak povaloval a nebyla jsem určitě sama, kdo z něj nemohl spustit oči.

No a přišel čas, kdy jsme museli odejít a tak jsem byla docela ráda, když se v závěru ke mně Shinda otočila a jakoby pronesla - "Hele, nemáš už náhodou toho focení dost?" Měla pravdu, Shinda jedna. Na kartě ve foťáku bylo kolem 1300 fotek, takže toho fakt už bylo dost. A tak jsem ho vypnula a šli jsme.

Fotky a krátká videa jsou TADY na rajčeti, ale žádné strachy, album je hodně, hodně zredukované ;o)

Shinda a Ajabu

Říjen 2016