24. září 2011 - Loučení s Mojou

Tahle návštěva Gorilkových se lišila od těch ostatních a tak i tenhle článek bude trošku jiný. Asi v něm nebude moc srandy, i když Tatu s Kiburkem se tak snažili a fakt jsem při tom jejich dlouhým a neúnavným gorilkování u skla měla pusu od ucha k uchu.

Oba jsou skvělí komedianti a myslím, že si moc dobře uvědomovali, že jsou středem pozornosti. Tatu sice předstíral, že je z toho zájmu tak trochu perplex, ale všichni známe Tatunka, že?

Tak třeba Kiburkovi nakukal, že už je úplně stejně vyrostlej jako strom na zahradě a malej prďola mu to samozřejmě spolknul i s navijákem a ještě se šel se stromem honem poměřit.

Bikiře od mojí poslední návštěvy krásně narostlo bikirátko v břiše a při chůzi po zadních už skoro přepadávala, ale i přes tento handicap dokázala ladně přeběhnout celý trávník.

Taky Shinda byla několikrát označena za těhotnou. Ale když ono tý tetě prostě tak chutná.

Richard opět nešel ven, prej k čemu je mu tráva, když má uvnitř tolik skvělých lupenů.

Zato Kamba tvrdě ignorovala svůj věk a vylezla si i s lístečkama na rozhlednu a po degustaci se oddala relaxu na sluníčku.

Kijivu byla v pohodě, párkrát nechala Kiburka venku samotnýho a šla se popást, ale ten malej hadimrška ji nakonec vždycky zase našel. Třeba zrovna když synchronizovaně seděla se ségrou na kládě a po žensku spolu tlachaly.

Taky se mi líbilo, když po příchodu z venku do pavilonu střelhbitě nasbírala plnou hrst větviček, do druhý ruky nabalila ranec dřevitky a takto obtěžkaná vylezla s Kiburkem na zádech nahoru na schody. A tam pak setrvala hodně dlouho.

Ale přes všechny tyhle krásný zážitky mi po celou dobu ležel na hrudi těžkej kámen a pokaždý, když jsem se podívala na tu naši krásnou princeznu Moju s vyškubaným kolečkem na čele, skočil mi do krku knedlík. Snažila jsem se nemyslet na to, že příště už tady nebude, ale nešlo mi to ani trochu. Mojko, ty mi dáváš zabrat... Ačkoliv se znám a věděla jsem od začátku, že tohle bude jednou hodně těžký, netušila jsem, že to bude těžký až tolik. Mojka byla poslední gorilka, která byla venku, když jsme odcházeli, všichni ostatní už byli uvnitř. V tu chvíli jsem si už utírala slzy a snažila se uchovat si v paměti tenhle obrázek. Mojinka se rozběhla z kopce a tleskla do dlaní, jako by chtěla naznačit něco jako .... co tady furt bulíš, ty blázne?

Mojinko zlatá, vůbec si neumím představit, že příští návštěva už bude bez tebe.

Září 2011