Dublin 2016

Letošní návštěva dublinské ZOO byla odlišná od těch předchozích. Věděla jsem, že bude velmi emotivní, věděla jsem, že mi tam bude hodně smutno, ale nevěděla jsem, že slova ošetřovatelky goril mě opravdu doženou až k slzám.

Gorilí skupina je v současné době bez svého silverbacka. Harry, ten krásný, hodný, skvělý, nekonfliktní Harry, zemřel před 6 týdny na mozkovou mrtvici a zatím není možné nahradit ho dalším silverbackem. A jak jsem se dozvěděla, nebude to otázka přinejmenším několika let.

Gorily jsou teď rozdělené do dvou skupin, v té hlavní je celá původní rodina a ve druhé dva prckové, Vana a Tebogo. Ti jsou zatím ve vnitřním pavilonu a ke skupině je pouští většinou dvakrát denně, vždy ráno a potom zase později odpoledne. My jsme bohužel měli tu smůlu, že jsme se trefili do dne, kdy se vnitřní pavilon opravoval a Vana s Tebogem byli proto zavřeni v zázemí, takže jsme je neviděli ani na chvilinku. Moc mě to mrzelo, ale tak už to bývá – na co se člověk moc těší, to se pak nějak pokazí.

V hlavní skupině je teď pět goril. Nejstarší je Lena, narozená v roce 1984. Lena prožila téměř celý svůj život s Harrym, strávili spolu 29 let a měli mezi sebou velmi silné pouto, vzájemně se respektovali a byli blízcí přátelé. Spolu měli jednu dceru Grace a čtyři syny – z nich tři (Kesho, Evindi a Alf) jsou společně v ZOO Longleat a nejmladší Kituba je stále s rodinou v Dublinu. Lena byla podle slov ošetřovatele vloni v létě těhotná a proto mi bylo divné, kde je její mládě. Ptala jsem se na to a Lena prý potratila, ale teď je těhotná znovu a tak Harryho poselství půjde dál.

Kituba se narodil v březnu roku 2011, je mu tedy 5 let a ve skupině určitě nezůstane. Má tam matku i sestru a tak jednou bude muset odejít. Ošetřovatelé doufají, že tam zůstane aspoň do svých 8 až 9 let a pak by mohl jít na čas za svými bratry do Longleat, než se pro něj najde vhodná skupina. Věří, že z něj bude skvělý silverback, stejný jako byl jeho otec – milý, hravý, něžný, naprosto neagresivní.

Druhá dospělá samička ve skupině je Mayani, narozená v roce 2001 v Barceloně, bývalá školková gorilka ze Stuttgartu, odmítnutá vlastní matkou. Mayani je velký jedlík a nemá ráda mangabeje, protože má pocit, že jí kradou jídlo. Několikrát jsme viděli, jak je s vřeštěním prohnala, když se přiblížili k nějakému kousku potravy. Ale to je její povaha - neodhání od jídla jen mangabeje, ale i gorilí děti. Má prostě velký apetit. Když přišla ve 4 letech do Dublinu, Harry ji okamžitě přijal. Byl to jedinečný silverback, velmi tolerantní ke všem ve skupině.

Kambiri se narodila 16. září 2011 a je to zatím nejmladší gorilka v rodině. Je dcerou Mayani, ale protože Mayani neznala gorilí výchovu a neměla tak příliš silné mateřské instinkty, Kambiri od malička trávila mnohem víc času s Harrym. Byla to tatínkova holčička a svého otce naprosto zbožňovala. Odpočívala v jeho náručí a často s ním usínala. Byli si proto velice blízcí a jeho odchod ji hodně poznamenal.

Teď přepíšu slovo od slova to, co o tom ošetřovatelka řekla a co mě opravdu rozbrečelo: 

„V den, kdy Harry zemřel, byli všichni velice rozrušeni, víc, než si asi dokážeme představit. Lena se zdála naprosto devastovaná. Ale malá Kambiri přestala jíst, přestala pít, zhubla a byla opravdu ve velice špatném stavu. Měli jsme o ni velkou starost. Trvalo to 4 dny a Kambiri stále chřadla. Konečně pátý den jako by si řekla – musím jít dál. Vzchopila se a k naší veliké úlevě začala znovu jíst. Všichni ve skupině se pak dali dohromady, ale bylo to pro ně velmi, velmi těžké. Pokud by si někdo třeba jen na vteřinu myslel, že zvířata nemají emoce jako lidé, že neznají city, měl by tady být a vidět je v ten den, kdy Harry zemřel. Otevřeli jsme jim dveře a nechali je jít dovnitř podívat se na Harryho, rozloučit se. Dotýkali se ho a strávili s ním asi hodinu, než jsme ho odnesli pryč. Teď už jsou zase všichni v pohodě, ale bylo to velmi smutné, vidět je takhle rozrušené“.

Musím říct, že tohle bylo to nejsmutnější a nejdojemnější, co jsem v poslední době slyšela. Harry byl opravdu milován, nejen členy svojí rodiny, ale i ošetřovateli a muselo to být neuvěřitelně těžké pro všechny. Ale abych v tom všem smutku nezapomněla na poslední členku skupiny – Kafi.

Kafi je v Dublinu od roku 2012 a byla velmi úspěšně začleněna do skupiny. Dozvěděla jsem se, že za změnu jejího jména z Claudie na Kafi může sám ředitel ZOO. Je to Holanďan a prý nesnáší u goril lidská jména, proto ji takhle přejmenovali. 2. srpna oslaví Kafi sedm let a pomalu se tak mění z mláděte v dospělou samičku. Je ve věku, kdy už by se mohla pářit, ale Harry je pryč a v jejím případě by pro ni zatím stejně nechtěli mládě, protože je sama ještě mladá. Ošetřovatelka o ní říkala, že je velmi inteligentní a často před Mayani pašuje jídlo schované v rukou za zádama, přitom Mayani sleduje, jestli to vidí. Ale evidentně je v tom dobrá, protože Mayani ji nechává být a o utajeném kontrabandu nemá ani ponětí. Je už velká, myslím, že oproti loňsku hodně vyrostla a je teď jen o malinko menší než Mayani. Pořád si ráda hraje s mangabeji a ti za ní často chodí. Je taky prý malinko rozmazlená a občas si vynucuje zvláštní příděly i zvláštní přístup.

O Vaně a Tebogovi jsem se dozvěděla aspoň to, že jsou si spolu velmi blízcí a hlavně pro Teboga je skvělé, že má vedle sebe takovou kamarádku, protože Vana je odvážnější a častokrát ho bere ven za ruku, jinak by tam ani nešel. Začleňování prý probíhá velmi dobře a příští rok si prý už budou určitě hrát se všemi venku.

Dál jsme se dozvěděli, že Kituba je o hodně větší než Kambiri, přestože je mezi nimi jen půl roku rozdíl. A je to asi proto, že Lena nechávala Kitubu přirozeně růst a prospívat, zatímco Mayani Kambiri dost šidila na jídle a dodnes jí krade její příděly. Ptala jsem se, jestli někdy do budoucna uvažují o novém silverbackovi. Tak zatím určitě ne, na to je moc brzo, hlavně i proto, že Lena bude mít mládě a cizí silverback by ho mohl zabít. Uvidí se časem, jestli jednou bude hlavou rodiny Tebogo, kterému za dva roky bude 6 let a mohl by se pomalu učit nebo jestli přijde nějaký mladý samec, který se teprve silverbackem stane. Ale bude moc těžké Harryho nahradit. Harry prý byl ten nejskvělejší, nejkrásnější tvor, se kterým kdy tato ošetřovatelka pracovala. V ZOO pracuje 11 let a nikdo se mu ani jen nepřiblížil. Přestože už zažila úmrtí dalších zvířat, nic se nedá srovnat s tím, když zemřel Harry. Znovu jsme se vrátily k tomu, že ošetřovatelé nechali skupinu, aby viděli Harryho po smrti. Je přesvědčená o tom, že udělali dobře, protože se s tím pak všichni mohli snáz vyrovnat a určitě prý díky tomu pochopili, co se stalo.

A ještě jednu dojemnou věc jsem se dozvěděla. V přípravně visí plakát Harryho a Kambiri se na něj pořád chodí dívat. Odejde si pro jídlo a zase se tam vrátí a dívá se na něj, ví, že je to on a nemůže se od něj odtrhnout. I proto jsou ošetřovatelé radši, když je skupina venku a trochu se tam rozptýlí. V současnosti Lena trochu přebírá odpovědnost za Harryho. Jako nejstarší vycítila, že je na ní, aby teď řídila rodinu. Její těhotenství je už definitivně potvrzené ze ZOO Chester a termín porodu by měl být 7. října. Samozřejmě to může být jinak, ale Lena by určitě měla porodit. A je moc dobře, že to mláďátko přijde, protože skupina potřebuje něco nového, co by je odvedlo od toho, co se stalo.

Takže tolik ke gorilí skupině. Asi toho bylo ještě víc, co jsme se dozvěděli, ale v hlavě se všechno stejně sbíhá k Harrymu a je mi těžko ještě teď, když o tom píšu.

Dublin má ale vedle goril i další velká lákadla. Například sloní skupina je úžasná. Mají tři mláďata, přibližně stejně stará, cca dvouletá, dva kluky a jednu slečnu a přišli jsme k nim pět minut před komentovaným krmením. Byl to pak velký zážitek, vidět celou skupinu najednou a malé sloníky dovádět ve vodě.

Taky jsem byla hodně zvědavá na orangutany a jejich nové obydlí. Nová je vlastně jeho druhá polovina, která je za lávkou pro návštěvníky a z jedné strany na druhou vedou lana, natažená mezi dvěma stromy ve výšce asi 12 metrů. Orangutaní skupina má v současnosti 4 členy – je tam 37-letý samec Sibu, jeho 35-letá družka Leonie, jejich 10-letá dcera Riona a další 11-letá samička Mujur. Když jsme k nim přicházeli, měli jsme štěstí, že Sibu se zrovna rozhodl přemístit se z jedné části do té druhé a tak nám předvedl svoji chůzi po laně. Musím říct, že mi z toho šel mráz po zádech a přišlo mi to dost nebezpečné, ale to asi proto, že to vidím ze svého obyčejného lidského pohledu. Sibu se bez problémů dostal na druhou stranu a potom už v klidu relaxoval.

V Dublinu také žije samička irbise, narozená v naší jihlavské ZOO. I na ni se pokaždé jdu podívat, stejně jako na její mládě, ale už od sebe nejsou k rozeznání a tak nevím, kdo to hodoval ve stínu jeskyně, jestli ona nebo její potomek. Vloni ještě ten velikostní rozdíl vidět byl, letos už ne.

Za zmínku by stála určitě i všechna další zvířata, ale už takhle toho bylo napsáno víc než dost a tak se vrátím už jen k makakům. Opět jsme natrefili na krmení a bylo úžasné, jak se tráva najednou začernila těmi malými tvory, kteří se vrhali po kouscích ovoce a zeleniny. Mají tam teď hodně mláďat a nemohla jsem z nich spustit oči, jak jsou roztomilí.

Tak to byl letošní Dublin. Příští rok snad bude zápis veselejší. R.I.P. milý a milovaný Harry a kéž se podaří najít tvé rodině stejně skvělého šéfa, jakým jsi byl ty. 

Belfast a Dublin 2016

společné video